Fabiánova zahrádka, Brdy
Kraj: Středočeský
Okres: Příbram
GPS souřadnice: 49.8147461N, 13.9883997E
Odkaz do map: https://mapy.cz/s/pajuhuvora
Byl krásný mlhavý den a já jsem
se toulal po Brdech. Mlha byla hustá tak, že by se dala krájet. Les, kterým
jsem tlapkal, byl tajemnější než tajemný. Občas jsem zaslechl zapět kamaráda
ptáčka, ale to bylo opravdu jen občas.
Tlapkal jsem po měkoučké pěšince
na kraji skály. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Stromy,
ze kterých jsem občas zmerčil statný kmen. Kdybych pěšinku, po které jsem
tlapkal, neznal, myslel bych si, že jsem na mráčku.
Netrvalo dlouho a úzká pěšinka se
změnila v sotva znatelnou lesní cestu. Jen pár kroků po sotva znatelné lesné
cestě jsem utlapkal, když v tom, najednou, zničehonic, jako mávnutím
kouzelného proutku mlha zmizela a les, kterým jsem tlapkal, rozzářily paprsky
kamaráda Puňti.
Najednou jsem měl les jako na
tlapce. Merčil jsem vysoké stromy, merčil jsem tajemné pěšinky. Za několika
stromy, v dáli ne moc daleké, merčil jsem mlhu mizící v dáli.
Pod stromy merčil jsem spoustu
pěšinek. Některé byly rovné, jiné klikaté. Po levé tlapce zmerčil jsem skálu a
vedle ní mne ták dobře známou lesní cestu.
Jen co jsem lesní cestu zmerčil,
změnil jsem směr. Ušadla, očadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti. Chvost
se mi vrtěl radostí a nedočkavostí. Tlapka střídala tlapku a já svištěl kupředu
rychleji než rychle.
Za zvuku dusotu mých tlapek
v jehličí, za doprovodu paprsků kamaráda Puňti, svištěl jsem po mne ták
dobře známé lesní cestě stále kupředu. Svištěl jsem jen chvilku, když jsem
zmerčil prastarou kamennou zídku. Zídku, která byla nejspíš kdysi dávno
součástí místního hradiště.
Ani zídka mne nezastavila. Skočil
jsem vysoký skok a v mžiku jsem byl na zídce. Odbočil jsem vlevo a dál
jsem svištěl po úzké pěšince, kterou kdysi dávno vyšlapal můj kamarád Fabiánek,
když navštěvoval mou zahrádku.
Ve chvíli, kdy mi štěklo, že už
svištím ve stopách kamaráda Fabiánka, zpomalil jsem. Pomalu, tempem tlapka
tlapku mine, tlapkal jsem dál. Moc dobře jsem věděl, že v místě, kam mne
tlapky nesou, může zrovna Fabiánek být. A já bych ho moc nerad vylekal.
Utlapkal jsem jen pár kroků, když
jsem přímo před sebou, na vysokém kmeni stromu, zmerčil malou cedulku, která
mne informovala, že dál je Fabiánova zahrádka. Překročil jsem malý val, když
v tom, najednou, přímo přede mnou, objevilo se mne ták dobře známé ohniště
s obrovskými kamennými křesly.
U ohniště nikdo nebyl. Široko daleko také ne. Obtlapkal jsem ohniště a než jsem se nadál, byl jsem na vysoké skále a špička vysoké borovice mi ležela u tlapek. Všude kolem ní byla hustá bílá mlha. Mlha, která pohltila okolní svět. Svět, který zanedlouho vystoupil z husté mlhy a ležel mi u tlapek.
Komentáře
Okomentovat