Fabiánova zahrádka, Brdy

  

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.8147461N, 13.9883997E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/pajuhuvora

Byl krásný mlhavý den a já jsem se toulal po Brdech. Mlha byla hustá tak, že by se dala krájet. Les, kterým jsem tlapkal, byl tajemnější než tajemný. Občas jsem zaslechl zapět kamaráda ptáčka, ale to bylo opravdu jen občas.

 

Tlapkal jsem po měkoučké pěšince na kraji skály. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Stromy, ze kterých jsem občas zmerčil statný kmen. Kdybych pěšinku, po které jsem tlapkal, neznal, myslel bych si, že jsem na mráčku.

 

Netrvalo dlouho a úzká pěšinka se změnila v sotva znatelnou lesní cestu. Jen pár kroků po sotva znatelné lesné cestě jsem utlapkal, když v tom, najednou, zničehonic, jako mávnutím kouzelného proutku mlha zmizela a les, kterým jsem tlapkal, rozzářily paprsky kamaráda Puňti.

 

Najednou jsem měl les jako na tlapce. Merčil jsem vysoké stromy, merčil jsem tajemné pěšinky. Za několika stromy, v dáli ne moc daleké, merčil jsem mlhu mizící v dáli.

 

Pod stromy merčil jsem spoustu pěšinek. Některé byly rovné, jiné klikaté. Po levé tlapce zmerčil jsem skálu a vedle ní mne ták dobře známou lesní cestu.

 

Jen co jsem lesní cestu zmerčil, změnil jsem směr. Ušadla, očadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti. Chvost se mi vrtěl radostí a nedočkavostí. Tlapka střídala tlapku a já svištěl kupředu rychleji než rychle.

 

Za zvuku dusotu mých tlapek v jehličí, za doprovodu paprsků kamaráda Puňti, svištěl jsem po mne ták dobře známé lesní cestě stále kupředu. Svištěl jsem jen chvilku, když jsem zmerčil prastarou kamennou zídku. Zídku, která byla nejspíš kdysi dávno součástí místního hradiště.

 

Ani zídka mne nezastavila. Skočil jsem vysoký skok a v mžiku jsem byl na zídce. Odbočil jsem vlevo a dál jsem svištěl po úzké pěšince, kterou kdysi dávno vyšlapal můj kamarád Fabiánek, když navštěvoval mou zahrádku.

 

Ve chvíli, kdy mi štěklo, že už svištím ve stopách kamaráda Fabiánka, zpomalil jsem. Pomalu, tempem tlapka tlapku mine, tlapkal jsem dál. Moc dobře jsem věděl, že v místě, kam mne tlapky nesou, může zrovna Fabiánek být. A já bych ho moc nerad vylekal.

 

Utlapkal jsem jen pár kroků, když jsem přímo před sebou, na vysokém kmeni stromu, zmerčil malou cedulku, která mne informovala, že dál je Fabiánova zahrádka. Překročil jsem malý val, když v tom, najednou, přímo přede mnou, objevilo se mne ták dobře známé ohniště s obrovskými kamennými křesly.

 

U ohniště nikdo nebyl. Široko daleko také ne. Obtlapkal jsem ohniště a než jsem se nadál, byl jsem na vysoké skále a špička vysoké borovice mi ležela u tlapek. Všude kolem ní byla hustá bílá mlha. Mlha, která pohltila okolní svět. Svět, který zanedlouho vystoupil z husté mlhy a ležel mi u tlapek.