Natálčina studánka, Brdy

 

Kraj: Středočeský

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.8192336N, 13.9970756E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/boseluzota

Byl mlhavý den a já jsem se toulal po Brdech. V tlapkách jsem měl spoustu kilometrů v kožíšku pocit, že by se mělo pomalu začít smrákat. Jenže to byl jen pocit. I přesto, že jsem se toulal už spoustu času, na Puňťu jsem nenarazil. Stejně jako na světlo. Stále jsem se toulal mlhavým přítmím a po čase jsem úplně ztratil pojem o čase.

 

Tlapkal jsem klikatícími se pěšinkami ve stínu vysokých stromů. Pod stromy merčil jsem místy koberce mechu, jinde koberce borůvčí. Byla místa, kde jsem pod stromy merčil spoustu dalších klikatících se pěšinek, kolem kterých bylo spadané jehličí.

 

Tlapkal jsem po pěšince všemi směry, jenom ne rovně. Chvilku jsem tlapkal do kopečka, jindy z kopečka. Ale na rovinku, na tu jsem nenarazil. Tlapkal jsem lesem tajemným, ale zároveň přívětivým. Tlapkal jsem lesem mne ták dobře známým, ale v hluboké mlze mnou naprosto nepoznaným.

 

Tlapky mne nesly stále kupředu a kebulí se mi honila spousta myšlenek. Pod fousky jsem si poštěkával něco o čase, který v mlhavý den není vůbec snadné ohlídat. Přemýšlel jsem nad tím, co se na místě v době mé nepřítomnosti změnilo. Jenže v mlze se mi zdál mne ták dobře známý les ták neznámým, že na žádný rozdíl jsem nepřišel. Také jsem přemýšlel nad tím, jak je v mlhavý den ségruše hodná a poslušná. Vždyť za celou dobu se skoro nehnula od člobrdice. A to je opravdu co štěknout.

 

Jak dlouho jsem tlapkal lesem, to vám kamarádi neštěknu. Najednou, zničehonic, stál jsem na nevysokém kopečku a přímo přede mnou stála nevysoká dřevěná stříška. Stříška, která tu nikdy předtím nebyla. Tím jsem si byl jistý.

 

To se ví, jen co jsem stříšku zmerčil, kopnul jsem do vrtule a vyrazil jsem kupředu. Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Ušadla mi plápolala na kebuli, od tlapek mi odlétalo jehličí. Chvost měl co dělat, aby vyrovnal všechny nerovnosti, ale ani to mne nemohlo zastavit. Já jsem stále svištěl kupředu a nic mne nemohlo zastavit.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem pár dlouhých skoků a než bys pro kostičku dosvištěl, byl jsem u stříšky. Byl jsem u stříšky nevysoké, zato pořádně hluboké. Pod stříškou zmerčil jsem spoustu vodičky. Na hladině vodičky zmerčil jsem sebe.

 

Stál jsem na místě a rozhlížel jsem se kolem sebe. Místo se mi zdálo ták známé, ale zároveň neznámé. Merčil jsem mne tak známou houštinu. Merčil jsem mne ták dobře známý kopeček. Ale přímo přede mnou byla mne ták neznámá stříška.

 

Dlouho jsem přemýšlel nad tím, zda místo znám, nebo ne. Když jsem si však všimnul kamenů pod stříškou, štěklo mi, že místo opravdu moc dobře znám. Byl jsem na místě, kde kdysi dávno byl jen malý pramínek. Pramínek skoro neviditelný. Kolem pramínku o mnoho let později vznikla kamenná obruba. A dnes? Dnes stojí na kamenech stříška. Stříška, která chrání pramínek. Pramínek, který si roky pamatuji jako nepojmenovaný. A dnes už nese název Natálčina studánka.