Obora U Slaniny, CHKO Brdy

 

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6779819N, 13.9358572E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/mahegocate

Byl krásný den a já jsem se toulal po Brdech. Chvilku byla mlha, že by se dala krájet, chvilku bylo krásně a já jsem si užíval pohledy do krásné zasněžené přírody. A že bylo na co koukat. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil jsem koberce z borůvčí, pařezy a občas jsem zmerčil i tajemnou pěšinku. Pěšinku, která mne moc lákala k průzkumu.

 

Co jen bych za to dal, abych mohl kopnout do vrtule a svištět slalom mezi stromy do hloubi lesa. Co jen bych dal za to, abych mohl zmapovat, kteří mí kámoši v této krásné přírodě bydlí. Jenže já musel tlapkat po lesní cestě. Ke všemu jsem musel tlapkat hrózně pomalu. Dokonce jsem musel tlapkat ták pomalu, že se mi nejednou zdálo, že stojím na místě.

 

Ale co vám budu kamarádi štěkat, byla to legranda. Kdykoli, když jsem se snažil rozsvištět, tak se mi tlapky zamotaly a já jsem stál na místě. Když už se mi povedlo zrychlit, nemohl jsem zastavit. Řítil jsem se jako dělová koule dopředu a doufal jsem, že jednou zastavím. Ségruše na tom byla stejně jako já. Tlapky jí klouzaly, co chvilku seděla na zemi a valila očadla. Tak moc byla cesta, po které jsem tlapkal, zamrzlá.

 

Chvilkami jsem si připadal, jako bych byl malé štěndo, které se učí tlapkat. Nejednou jsem zavzpomínal na zimu, když jsem se klouzal po zamrzlém rybníku. Jenže když jsem se byl klouzat, měl jsem dělat psí kusy. Hladina rybníku byla jako zrcadlo. Lesklá a hladká. Jenže byť byla lesní cesta dokonale zamrzlá, netroufal jsem si věřit, že nenarazím na kamínek nebo další překážku.

 

Chvilku jsem se klouzal, chvilku jsem tlapkal. Cesta se mi zdála nekonečná. Najednou přišla zatáčka a za zatáčkou, to byla paráda. Za zatáčkou byl krásný snížek, po kterém se svištělo, jedna radost. Žádná námraza. Žádný led. Jen snížek.

 

Jen co se mé tlapky zasněžené cesty dotkly, byl jsem k nezastavení. Vyrazil jsem kupředu. Svištěl jsem radostí mne vlastní. Než jsem se nadál, les po mé pravé tlapce skončil a po levé tlapce se objevila obora. V mžiku jsem změnil směr a vracel jsem se zpátky k člobrdici. Až po boku člobrdice tlapkal jsem pomalu kupředu. Stejně jako to dělám vždy, když zmerčím plot.

 

Pomalu, tempem tlapka tlapku mine, tlapkal jsem kupředu. Tlapkal jsem kolem plotu, s očadly, ušadly a famfrňákem v pohotovosti. Famfrňák mi hlásil, že jsou nablízku mí místní kámoši, ale očadla merčila jsem vysoké stromy.

 

Chvilku jsem tlapkal kupředu a prohlížel jsem si les za plotem kousek po kousku, když v tom, najednou, mezi dvěma vysokými stromy, zmerčil jsem kebuli ozdobenou parožím. Zaostřil jsem očadla a ještě jednou jsem se pořádně podíval na to samé místo. A opět jsem zmerčil kebuli s obrovským parožím.

 

To vám štěknu kamarádi, já jsem měl takovou radost, že vidím místního kámoše. Jen o pár kroků dál zmerčil jsem i kámošky. Ty už na kebuli paroží neměly. Zato si mne zvědavě prohlížely.

 

Co vám budu štěkat kamarádi, byť byla cesta k oboře U Slaniny náročná, stála za to. Vím, že na tento výlet jen tak nezapomenu. Na kámoše jeleny i kámošky laně budu dlouho vzpomínat. Stejně jako na zamrzlou cestu. Ta mi dala zabrat, jako málokterá cesta.