Pramen Dvou bratří, Brdy

 

Kraj: Středočeský

Okres: Beroun

GPS souřadnice: 49.8171431N, 13.9998119E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/busonavaso

Byl krásný den a já jsem se toulal po Brdech. Chvilkami byla mlha hustá tak, že by se dala krájet. Chvilkami jsem merčil do dálky daleké a mohl jsem si prohlédnout les, kterým jsem tlapkal, v celé jeho kráse. Zdálo se mi, jako by si se mnou mlha hrála na schovávanou. A já jsem se nenechal k hraní dlouho pobízet.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě kupředu, přímo za famfrňákem. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil jsem houštiny. Občas jsem zmerčil tajemnou pěšinku, ale protože vždy vedla do houštiny, průzkum nepřicházel v úvahu.

 

Tlapkal jsem stále po zpevněné lesní cestě, co chvilku jsem dělal psí kusy se ségruší. Cesta mi šla krásně od tlapek, když v tom, najednou, zničehonic, zaslechl jsem zurčení potůčku po mé levé tlapce.

 

V mžiku bylo po hraní. Nastražil jsem očadla a našponoval ušadla. Famfrňák jsem zvedl k obloze a zhluboka jsem zavětřil. Radostí jsem si povyskočil. Famfrňák opravdu navětřil svěží vůni vodičky.

 

Můj další smě byl jasný. Zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a rychleji než rychle vyrazil jsem kupředu. Usvištěl jsem jen pár kroků, když jsem po své levé tlapce zmerčil pěšinku. Těsně vedle pěšinky zmerčil jsem malou zelenou stříšku. Zmerčil jsem stříšku mne ták dobře známou.

 

Usvištěl jsem jen pár kroků, skočil jsem i dlouhý skok. Než se člobrdice u pěšinky objevila, já už jsem byl v potůčku. Tlapkal jsem potůčkem, který vytvořila vodička vytékající zpod zelené stříšky.

 

Chvilku jsem tlapkal potůčkem, chvilku jsem se kochal blízkou přírodou. Jen mrňousek od stříšky, jen mrňousek vedle potůčku, zmerčil jsem parádní lázně. Zmerčil jsem lázně, které hojně využívají mí kámoši divočáci. Podle stop a vůně jsem moc dobře věděl, že jsou někde nablízku. Také jsem moc dobře věděl, že je jich moc moc moc.

 

Když jsem zjistil, že jsou nablízku mí kámoši divočáci, vrátil jsem se k člobrdici, která si nabírala vodu ze studánky. Tvářila se, jako že o kámoších divočácích neví. Přitom o nich vědět musela. Ale protože já i člobrdice moc dobře víme, že když kámošům divočákům nejdeme naproti, a když si jich nevšímáme, i oni dělají, že o nás nevědí. Nebylo tak třeba se bát. Opatrnost sice na místě je, ale strach ne. I proto jsem si mohl prohlédnout blízké okolí studánky a člobrdice si mohla doplnit vodu na další cestu. Jen ségruše musela sedět po boku člobrdice a nesměla se ani hnout. To víte, u Rampepurdy jeden nikdy neví, kdy se půjde seznámit. A to už by se kámošům divočákům líbit nemuselo.