Skalní útvar v přírodním parku Trhoň, Brdy

 

Kraj: Plzeňský

Okres: Rokycany

GPS souřadnice: 49.7429528N, 13.7214336E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/lakatumalo

Byl krásný den a já jsem se toulal po Brdech. Na obloze zářil kamarád Puňťa, mrazivý větřík vanul. Co chvilku mne Fabiánek pocukroval sněhovými vločkami, co chvilku mne Puňťa pohladil svými paprsky. Den byl jako z pohádky a já se toulal lesem, který byl pohádkovější než pohádkový.

 

Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil pocukrovaný mech i pařezy. Pěšinky se měnily v cestičky a cestičky v cesty, aby se jen o mrňousek dál proměnily zase v cestičky, protáhly se mezi mladými stromky, za kterými se proměnily opět v měkoučké lesní cesty.

 

Tlapkal jsem pohádkovou přírodou a užíval jsem si každý krok. Co chvilku jsem svištěl slalom mezi stromy a hledal stopy mých lesních kámošů, kteří v tomto pohádkovém lese přebývají. Co chvilku jsem dělal psí kusy se ségruší, která nedala jinak, než že se pořádně vyblbneme.

 

Cesta mi šla krásně od tlapek a než jsem se nadál, zkřížila mi cestu zpevněná lesní cesta. To se ví, prolétlo mi kebulí, že bych se po ní měl vydat dál. Ale cosi v kožíšku mi štěkalo, že zpevněnou cestu mám přetlapkat a pokračovat dál, kupředu, přímo za famfrňákem, po měkoučké lesní cestě neznámo kam.

 

Nezaváhal jsem ani na chvilinku. Dal jsem na radu kožíšku, přesvištěl jsem zpevněnou lesní cestu a než bys pro kostičku dosvištěl, už jsem tlapkal po měkoučké lesní cestě kupředu, neznámo kam.

 

Tlapka střídala tlapku a kebulí se mi honila myšlenka za myšlenkou. Očadla si prohlížela parádní přírodu, ušadla poslouchala šumění větříčku ve větvích. Čím déle jsem po měkoučké lesní cestě tlapkal, čím hlouběji v lese jsem byl, tím více otázek jsem v kebuli měl. Ale odpovědi nepřicházely. Stejně jako cesta vedla stále hlouběji a hlouběji do lesa a její konec jsem nezmerčil.

 

Tlapkal jsem kupředu, přímo za famfrňákem a užíval jsem si každý krok. Rovná cesta se proměnila v cestu plnou zatáček, když v tom, najednou, za jedou z mnoha zatáček, po mé pravé tlapce, vyrostla parádní skála. Skála plná pěšinek vedoucích do výšin a porostlá několika pidi stromky.

 

Jen co jsem skálu zmerčil, zastavil jsem se. Prohlížel jsem si její majestátnost. Prohlížel jsem si tajemné pěšinky. Stál jsem pod skálou, kochal jsem se pohledem, když kolem mne prosvištěla černá koule a než jsem se zmohl a štěk, už se škrábala po jedné z mnoha pěšinek vzhůru.

 

To vám štěknu kamarádi, přišlo mi jako věčnost, než jsem se na štěk zmohl. Ale jen co jsem se na štěk zmohl, černá koule změnila směr a v mžiku byla u mne. A mne se ták ulevilo. Vždyť ve svém věku už moc dobře vím, že na skály se neleze. Obzvlášť, když jsou namrzlé. Ne, že by mne lezení na skály nelákalo, ale když už mám rozum na bradě, tak prý musím být opatrný. Ale až se sem jednoho krásného dne vrátím, všechny pěšinky prozkoumám. Protože tuším, že za to stojí.