Studánka Na Valech, Brdy

  

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.8119692N, 13.9963528E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/rasofeneco

Byl krásný mlhavý den a já jsem se toulal po Brdech. V tlapkách jsem měl mnoho kilometrů, v merku velkou změnu počasí. Když jsem na parkovišti opouštěl kámoše Toyoťáka, byla mlha ták hustá, že jsem si neviděl na famfrňák. Po několika utlapkaných kilometrech, po dlouhém stoupání, byla mlha stále všude kolem mne, ale už jsem si viděl na famfrňák a dokonce jsem merčil tajemnou přírodu všude kolem mne.

 

Tlapkal jsem po kamínkové cestě pod vysokými stromy skoro po rovince. To je v těchto končinách co štěknout, protože většina cest v okolí vede do kopečka. Ale tahle ne. Tahle cesta je dlouhá, vlnitá, ale kopeček široko daleko vidět není. Zato je kolem cesty nádherný les. Les místy hluboký, plný mladých rozčepýřených stromků. Ale i tento les brzy končí a přichází les vzrostlý, kde roste vysoký strom vedle vysokého stromu. Pod vysokými stromy jsou koberce mechu. Místy jsou vidět kameny a jámy ták hluboké, že bystrému očadlu neuniknou. Tyhle jámy prý nejsou obyčejné jámy. Jsou to prý valy a nachází se v místě, kde kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, stálo obrovské hradiště.

 

Tlapkal jsem lesní cestou hlouběji a hlouběji do lesa. V místě, kde byl val vedle valu, jsem lesní cestu opustil. Svištěl jsem slalom mezi stromy, svištěl jsem mezi valy. Svištěl jsem místy, kde kdysi dávno žili člobrdové, a kebulí se mi honila spousta myšlenek. Přemýšlel jsem nad tím, jak kdysi dávno mohlo hradiště vypadat. Přemýšlel jsem nad tím, jak tu místní člobrdové žili. Také jsem myslel na to, kolik tu asi mohlo bydlet chlupáčů, jak se měli a jak si asi krátili dlouhý čas.

 

S kebulí plnou myšlenek jsem měl valy rychle v tlapkách. Valy vystřídala rovinka. Brzy přišla houština. Za houštinou se les otevřel. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy jsem merčil koberce mechu a spoustu pidi stromků. Mezi pidi stromky bylo v mechu tolik pěšinek, že bych je ani nespočítal.

 

To se ví, hned co jsem zmerčil spoustu pěšinek, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a než se stihla nadechnout, už jsem si s vrtícím chvostem svištěl do hloubi lesa po neznámé pěšince.

 

Svištěl jsem do hloubi lesa a chvost jsem si mohl ukroutit radostí. Byl jsem v nádherném lese, na pěšince, po které tlapká tolik mých lesních kámošů. Navětřil jsem stopy kámošek srneček, zmerčil jsem stopy kámošů zajochů. U houštiny jsem objevil spoustu stop kámošů divočáků. Stop bylo na místě tolik, že jsem na první pohled poznal, že v místních houštinách bydlí spousta kámošů divočáků se svými rodinami. Stopy byly malé i velké a mezi pěšinkami v mechu si divočáčí rodinky tvořily pěšinky své.

 

Když jsem měl místní obyvatele v merku, vracel jsem se k člobrdici pěšinkou jinou. Na té jsem zmerčil spoustu srnčích stop a tolik pařezů, z nichž rostly pidi stromky, že bych je nespočítal. Po stranách pařezů obvykle rostl mech.  To vám byla kamarádi podívaná.

 

Už jsem byl skoro u člobrdice, když jsem objevil pěšinku, která mne sváděla k průzkumu. Člobrdice nečlobrdice, už jsem zase tlapkal do hloubi lesa. Na bříšku mne občas polechtal pidi stromek, občas jsem protlapkal zatáčkou. Minul jsem mnoho stromů, když se les přede mnou rozevřel. Jen mrňousek před sebou jsem zmerčil malé jezírko a u jezírka tajemnou stříšku.

 

V mžiku jsem byl v pohybu. Tlapka střídala tlapku a já svištěl kupředu. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost měl co dělat, aby vyrovnal zatáčky. Už jsem svištěl ták rychle, že rychleji to neumím. Užuž jsem byl skoro v cíli, když jsem skočil dlouhý skok. Zadní tlapky se ještě jednou odrazily. Já jsem letěl nad zemí, když v tom, najednou, přední tlapky se dotkly vody, ozvalo se mlasknutí a já v celé své radosti skončil v malém rybníčku.

 

To vám bylo entrée. Bahýnko z místního rybníčku jsem měl v mžiku mezi ušadly. Ale kebuli jsem si s tím nelámal. Vodička mi příjemně chladila bříško a ják voněla. To vám byla pohádka. Navíc i chuťově byla výborná. Vodička s lehkou příchutí jehličí. Tu já mám moc rád.

 

Chvilku jsem se čvachtal, když jsem usoudil, že je na čase vydat se dál na průzkum. Vydal jsem se k místní stříšce, ze které pila vodičku člobrdice. To vám štěknu kamarádi, vodička byla svěží a průzračná, podle slov člobrdice i chuťově výborná, ale vůbec nevoněla tak lákavě, jako vodička v jezírku.

 

Pod stříškou bylo tolik vodičky, že napájela nejen malý rybníček. Dokonce tvořila malý potůček tekoucí do hloubi lesa. Kam až vodička teče, to vám kamarádi neštěknu. Po toku jsem tlapkal jen chvíli, ale vodička tekla dál a dál. Tekla ták daleko, kam sám tlapkat nesmím. A člobrdici se od studánky s rybníčkem vůbec nechtělo. Já se jí vlastně ani moc nedivím, místo je to opravdu moc moc krásné.