Studánka Pod Bábovkou, PP Trhoň, Brdy

 

Kraj: Plzeňský

Okres: Rokycany

GPS souřadnice: 49.7391583N, 13.7023978E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/jadusukopo

Mrzlo, až praštělo a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal po Brdech. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, ze všech koutů lesa na mne dohlížel kamarád Fabiánek, patron mých oblíbených Brd.

 

Tlapkal jsem nádhernou přírodou a valil jsem očadla. Tolik lesních cest, kolik jsem v těchto končinách potkal, to se jen tak nevidí. Pěšinky, ty by tu jeden pohledal, ale o lesní cesty, o ty tu nouze opravdu nebyla. Mnohé lesní cesty vedly do kopečka, jiné z kopečka. Jen ta má vedla chvilku nahoru a chvilku dolů a než jsem se rozkoukal, vždy změnila směr.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě unesen místní přírodou, když mi cestu zkřížila zpevněné lesní cesta. To se ví, směr jsem nezměnil. Stále jsem se držel na své lesní cestě, která se mi ták moc líbila. Po době delší než dlouhé mne navíc vedla z kopečka. Z kopečka ne moc prudkého, zato s mnoha krásnými zákoutími.

 

Chvilku jsem tlapkal mezi vysokými stromy, chvilku jsem míjel mladé rozčepýřené stromky. Jen jednou jsem protlapkal závorou, když v tom, najednou, zaslechl jsem zurčení vodičky a přímo přede mnou objevil se brod. Brod nevelký, zato plný průzračné vodičky.

 

Jen co jsem brod zmerčil, jen co jsem ochutnal průzračnou vodičku, rozhodl jsem se vydat proti proudu a objevit místečko, odkud se tu vodička bere. Přetlapkal jsem úzkou škarpu po dřevěné lávce, která má své nejlepší roky již dávno za sebou. To jí ovšem na kráse vůbec neubírá. Ba naopak. Zub času udělal z lávky místo, které dokonale souzní s okolní přírodou.

 

Utlapkal jsem jen pár kroků, když jsem přímo před sebou zmerčil hned dva potůčky tekoucí vedle sebe a mezi nimi pěšinku. To se ví, dál jsem tlapkal po pěšince. Jednou jsem hodil očadlem doleva, jindy doprava a než jsem se nadál, přímo přede mnou byl jen jeden potůček.

 

Tlapkal jsem stále dál proti proudu. Čím výše jsem byl, tím bylo zurčení vodičky slyšitelnější. Čím bylo zurčení vodičky slyšitelnější, tím jistější jsem si byl, že už jsem skoro u svého cíle. Užuž jsem si myslel, že mi chybí k cíli jen pár kroků, když v tom se z jednoho potůčku staly potůčky dva a opět si tekly bok po boku.

 

To vám štěknu kamarádi, já si myslel, že jsem zakopnul o bludný kořen. Příroda, kterou jsem tlapkal, mi připadala ták povědomá. Po několik málo krocích se navíc z obou potůčků stal opět jenom jeden. Až tehdy se něco změnilo.

 

Jen co se potůčky opět spojily, objevily se na dně malé kamínky. Vodička začala zurčet mnohem více a ke všemu jsem slyšel i další tajemný zvuk. Pomalu jsem tlapkal dál do kopečka, když v tom, najednou, se země zvedla a já jsem do ní málem narazil kebulí.

 

Stál jsem na místě a valil jsem očadla. Po pravé tlapce jsem merčil potůček plný průzračné vodičky tekoucí z kopečka. Po levé tlapce merčil jsem kopeček. V kopečku zmerčil jsem cosi, zpod čehož vytékala průzračně čistá vodička.

 

Jak dlouho jsem namístě stál a valil jsem očadla, to vám kamarádi neštěknu. Ale svůj cíl jsem našel. I když, že jsem objevil studánku, to mi musela prozradit člobrdice. Protože takovouto studánku, tu jsem za celé roky mého toulání ještě nezmerčil.