Studánka U Milenky, Brdy
Kraj: Středočeský
Okres: Příbram
GPS souřadnice: 49.8003600N, 13.9928200E
Odkaz do map: https://mapy.cz/s/nasehalufu
Byl krásný den a já jsem se
toulal po Brdech. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, byla hustá mlha. Jen stromy
nedaleko ode mne jsem merčil zřetelně. Příroda, jako by se připravovala
k zimnímu spánku, který by měl přijít co nevidět.
Tlapkal jsem po měkoučké lesní
cestě mezi vysokými stromy. Co chvilku jsem popojel po kamení. Pozorně jsem si
koukal pod tlapky, ale jen co jsem se rozhlédl kolem sebe, už mi tlapka jela,
kam neměla. Po krátkém zaváhání jsem se rozhodl, že lesní cestu opustím a
potlapkám si tajemným lesem.
Opustil jsem lesní cestu,
prosvištěl jsem přes kamenné moře. Najednou, zničehonic, byl jsem
v parádní bučině. Pod tlapkami mi šumělo listí. Vlahý větřík se proháněl
mezi stromy. Les byl ták krásně vlhký, že se famfrňák nemohl nabažit jeho vůně.
Čím hlouběji v bučině jsem
byl, tím vlhčí les byl. Čím vlhčí les byl, tím více spadaného listí jsem měl
pod tlapkami. Čím více spadaného listí jsem pod tlapkami měl, tím více jsem se
bořil. Najednou jsem zjistil, že mám listí skoro po kolena, ale více jak po
kotníky si tlapkám teplým voňavoučkým bahýnkem.
Jen co mi štěklo, že se brodím
super bájo bahýnkem, zastavil jsem se. Otočil jsem se směrem, odkud jsem
přitlapkal. Ale přes mlhu jsem nezmerčil ani ségruši, ani člobrdici, jdoucí po
cestě.
Jen co jsem zjistil, že jsem na
místě sám, vyskočil jsem si překvapením. Vím moc dobře, že v mlze bychom
se měli držet všichni pospolu. A já si najednou tlapkám kdesi a ostatní členky
smečky jsou někde. Kopnul jsem proto do vrtule a rychleji než rychle vracel
jsem zpátky na cestu.
Svištěl jsem slalom mezi stromy.
Svištěl jsem ták rychle, až mi ušadla plápolala na kebuli a od tlapek mi
odlétalo bahýnko. Netrvalo dlouho a místo bahýnka mi od tlapek začalo odlétat
spadané listí. Když mi od tlapek odlétalo méně a méně spadaného listí štěklo
mi, že už jsem skoro u kamenného moře. Obsvištěl jsem vysoký buk, obsvištěl
jsem super bájo voňavé lázně, kam se chodí láznit mí kámoši divočáci. Obsvištěl
jsem další strom, když v tom, najednou, přímo přede mnou, zničehonic mezi
stromy vyrostla malá dřevěná stříška.
To vám štěknu kamarádi, já se
stříšky ták lekl, až jsem si sednul. Jak jsem tak na místě seděl a nevěřícně
valil očadla, proletěla kolem mne černá koule takovou rychlostí, že jsem jí
taktak zmerčil.
Seděl jsem na místě a ani jsem se
nehnul. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Když se dlouho nic nedělo, rozhodl jsem
se tajemnou stříšku prozkoumat. Postavil jsem se, utlapkal jsem krok, když
v tom, najednou, zničehonic, do mne zprava narazila obrovská černá koule
s růžovým jazykem až u kotníků.
V tu chvíli mi to štěklo.
Černá koule nebyla nikdo jiný, než ségruše. Opodál se smála člobrdice. Dodnes
doufám, že se nesmála mne. Ale jak moc dobře jí znám, tuším, že mne zpovzdálí
sledovala a moc dobře věděla, kde jsem. Jen já, zahloubán do myšlenek, jsem
tlapkal pořád dál a dál, a vůbec jsem nesledoval, kam tlapkám.
Chvilku mi trvalo, než jsem se
probral z překvapení. Ale když už se tak stalo, pustil jsem se do
zkoumání. Prohlédl jsem si stříšku kousek po kousku. Dokonce i pod stříšku jsem
juknul. Pod stříškou jsem objevil spoustu vodičky. A jak svěže voněla. Podle
vůně jsem dokonce uhodl, kde to jsem. Vůně vodičky ze studánky U Milenky je ták
jiná. Je svěží a voní po svém okolí, lehce po bukovém dřevě a tak trošku po
mechu. To je vám tak bájo vůně kamarádi.
Komentáře
Okomentovat