Studánka U Smaragdového jezírka a Smaragdové jezírko, Brdy

 

Kraj: Středočeský

Okres: Beroun

GPS souřadnice studánky: 49.8213131N, 13.9950425E

Odkaz do map - poloha studánky: https://mapy.cz/s/kumepamuba

GPS souřadnice jezírka: 49.8214178N, 13.9953578E

Odkaz do map - poloha jezírka: https://mapy.cz/s/kaguvugela

Byl krásný den a já jsem se toulal po Brdech. Po boku ségruše a člobrdice tlapkal jsem pohádkovým lesem za pohádkového počasí. Co chvilku jsem tlapkal lesem ukrytým v mlze, kde bylo velké štěstí, když jsem si viděl na famfrňák. Chvilkami jsem tlapkal lesem, ve kterém sváděl kamarád Puňťa s mlhou urputný souboj o to, kdo bude zdobit místní přírodu. Jak se tak o místo na výsluní přetahovali, v lese probíhala nevídaná hra světel a stínů. A v této hře světel a stínů jsem se blížil k jednomu z nejtajemnějších brdských míst.

 

Tlapkalo se mi, jedna radost. Za mlhy husté tak, že by se dala krájet, tlapkal jsem po boku ségruše a člobrdice. Z měkoučké pěšinky jsem si prohlížel okolní přírodu a důsledně jsem si hlídal famfrňák, aby se mi v mlze neztratil. Jakmile les rozzářil kamarád Puňťa, byl jsem k nezastavení. Svištěl jsem hlubokým lesem slalom mezi stromy. Zkoumal jsem pěšinku za pěšinkou. Stopoval jsem své lesní kámoše a vydával se k blízkým houštinám, u kterých jsem se vždy otočil a vracel jsem se k člobrdici.

 

Kamarád Puňťa sváděl urputný boj s mlhou, která se nechtěla vzdát vládnutí. Místy byl les tajemný, místy pohádkový, ale pod kopečkem, to vám bylo něco nevídaného. Přišla hra světel a stínů. Les byl tajemnější než tajemný. Pěšinky ve světle měnily tvar i místo. Stromy se různě kroutili. Pěšinky mne vedly houštinami, měkoučké lesní cesty mne vodily mezi stromy. Lesní cesty se měnily v pěšinky jako mávnutím kouzelného proutku. Pěšinky obvykle skončily za houštinou.

 

V místech, kde rostly vysoké stromy, bylo mnoho lesních cest. Houštin přibývalo, vysokých stromů neubývalo. Najednou jsem tlapkal jednou z mnoha pěšinek v koberci z borůvčí, na jehož konci mne čekala stříška mne ták dobře známá.

 

Dotlapkal jsem ke studánce u Smaragdového jezírka. Dotlapkal jsem ke studánce mne ták dobře známé. Dotlapkal jsem ke studánce, ke které jsem tlapkával ještě v dobách, kdy studánka nebyla studánkou, ale silným pramínkem. Ke studánce jsem tlapkal tolikrát, že už bych ani nespočítal, kolikrát jsem tu byl. Ale nikdy mne sem nepřivedla tahle zvláštní cesta. Opravdu nikdy.

 

Když jsem se u studánky rozhlédl kolem sebe, místo jsem vůbec nepoznával. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, byla spousta pěšinek. Nad pěšinkami se vypínaly vysoké stromy. Po stranách pěšinek rostlo nevysoké borůvčí. Jen na málokterém místě vystřídal borůvčí mech.

 

Chvilku jsem stál na místě a valil jsem očadla, když se mé tlapky daly do pohybu. Nesly mne mezi stromy, vedly mne po úzkých pěšinkách. Kolem mne byla chvíli mlha ták hustá, že by se dala krájet a jen o několik kroků dál už mi paprsky kamaráda Puňti laskaly kožíšek.

 

Byla to prochajda krásnější než krásná. Pohádková příroda mi poskytla pohádkový zážitek. Stále jsem byl na dohled člobrdice, stále jsem měl ségruši po boku. Ale atmosféra byla ták jiná.

 

Když se z rovinky staly valy, pěšinek začalo přibývat. Něco v mém kožíšku mi říkalo, že místo moc dobře znám. Ale očadla ho nepoznávala. Svištěl jsem kupředu a zase zpátky, očadla, ušadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti. Cítil jsem se tak svěží. Najednou jsem byl tak mlád. Dokonce jsem omládnul natolik, že když mne tlapky nesly z prudkého kopce, vůbec jsem jim nebránil. Nechal jsem se nést. Jen co se však tlapky zastavily, to jsem se chytal za kebuli.

 

Stál jsem mrňousek od jezírka plného studené vody. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, byl vysoký val. Z valu vedly k vodičce pouze dvě pěšinky. Pořádně strmé pěšinky, po kterých už netlapkám. Ale sem mne tlapky zanesly, jako bych byl jura.

 

Na valu nade mnou stála ségruše po boku člobrdice. Jen co jsem je zahlédl, štěklo mi, že je na čase se vrátit. Ale kudy?

 

Najednou, když jsem potřeboval být zase mlád, byl jsem zpátky ve svém věku. S rozvážným pohledem měřil jsem si pěšinky. Ani jedna mne nelákala. Ale v jezírku jsem zůstat nechtěl. S rozumem v kebuli jsem zvolil pěšinku vzdálenější. Byla pořádně klikatá. Než na mne stihla člobrdice zavolat, už jsem se škrábal vzhůru. V mžiku jsem jí byl po boku pevně rozhodnut, že tady si budu muset dát příště pořádný pozor. Zjistil jsem totiž, že Smaragdové jezírko je opravdu tajemné.