Žinkovský templ

  

Kraj: Plzeňský

Okres: Plzeň - jih 

GPS souřadnice: 49.4818317N, 13.5147158E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/pelaholuce

Byl chladný zimní den a já jsem se toulal Plzeňskem. Na obloze pluly šedivé mraky, studený větřík vanul. Den byl ponuřejší než ponurý. Příroda, kterou jsem svištěl, byla tajemnější než tajemná a sváděla k různým představám. Zda sváděla k různým představám pouze kvůli počasí, kdo ví. Les, kterým jsem tlapkal, je totiž opředen mnoha legendami.

 

Tlapkal jsem nádherným hlubokým lesem zahloubán do mnoha myšlenek. Představoval jsem si, jak se tudy prohání lovci na koních. Za vysokými buky merčil jsem rytíře na koních táhnoucí na blízký hrad. V tajemných zákoutích pod vysokými stromy merčil jsem za balvany krčící se loupežníky.  Dokonce jsem slyšel ptáčky ve větvích štěbetat si o krajáncích, kteří chodili od městečka k městečku.

 

Myšlenka v kebuli střídala myšlenku, představa střídala představu, když se kolem mne prohnala funící ségruše a bylo po snění. V mžiku jsem procitnul. Rytíři i loupežníci byli tentam. Ptáčci ve větvích si nešvitořili. Jen od tlapek ségruše ozýval se dusot, jak svištěla kupředu.

 

To se ví, když už jsem byl zpátky ve svém kožíšku, dal jsem se na pořádný průzkum. Prohlížel jsem si vysoké stromy v okolí. Pozoroval jsem tajemné pěšinky vedoucí do hloubi lesa. Merčil jsem malé tajemné pěšinky vedoucí do maliní a dál neznámo kam.

 

Tlapkal jsem do kopečka po měkoučké lesní cestě. Co chvilku mne na bříšku polechtala vysoká travička, co chvilku jsem si prohlížel pařez porostlý mechem a houbami. Chvilku jsem tlapkal po rovince, co chvilku jsem protlapkal zatáčkou.

 

Les, kterým jsem tlapkal, byl ták živý. Merčil jsem mnoho druhů stromů i keřů. Merčil jsem mnoho druhů mechů a hub. Merčil jsem mnoho stop od mých lesních kámošů. Merčil jsem i houštiny, které mým místním kámošům dávají domov.

 

Nejednou jsem se chtěl vydat do lesa po tajemné pěšince. Nejednou jsem chtěl nakouknout do houštiny. Ale vždy jsem odolal. Tlapkal jsem po své cestě dál, odolával jsem pokušení rozsvištět se po lese, když v tom, najednou, protlapkal jsem zatáčkou, stromy a keře se rozestoupily, a přímo přede mnou, na samém kopečku, zmerčil jsem stavbu vysokou, která měla prazvláštní tvar.

 

Jen co jsem neznámou stavbu zmerčil, touha vydat se na průzkum pěšinek byla tentam. Zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou, kopnul jsem do vrtule a rychleji než rychle svištěl jsem kupředu.

 

Ušadla mi plápolala na kebuli, od tlapek mi odlétalo spadané listí. Stromy podél cesty byly rozmazané. Dusot mých tlapek prozrazoval mou polohu. Já jsem svištěl kupředu a nic mne nemohlo zastavit.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, dosvištěl jsem na kopeček. S očadly a ušadly na stopkách obsvištěl jsem tajemnou stavbu. Když jsem věděl, že jsem v okolí jen já se ségruší a člobrdicí, skočil jsem vysoký skok a v mžiku jsem byl pod střechou.

 

Prohlížel jsem si vysoké sloupy sloup po sloupu. Prohlížel jsem si zdobení. Když jsem měl stavbu zevnitř v merku, vydal jsem se do lesa a ještě několikrát jsem stavbu obtlapkal. I když jsem měl v merku všechny detaily, nevěděl jsem, jak stavbu pojmenovat. Vždyť podobných staveb jsem moc nepotkal. Až člobrdice mi prozradila, že jsem objevil templ. Místo, odkud byl před lety parádní výhled do okolí.