Dřevorubecká studánka, CHKO Brdy

 

Kraj: Plzeňský

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.6020011N, 13.7317000E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/balevajujo

Byl krásný den a já jsem se toulal hlubokými brdskými lesy. Do kroku mi pěli kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Kožíšek mi vyhřívaly paprsky kamaráda Puňti a občas mi kožíšek počechral mrazivý větřík, který snad jen nechtěl, abych si myslel, že nám zima skončila a přišlo jaro.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě s radostí mne vlastní a užíval jsem si každý krok, který jsem utlapkal. Ušadla, očadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti, ale že bych čekal na nějaké překvápko, to ne. Vždyť jsem tlapkal lesem mne ták dobře známým a kam tlapkám jsem věděl také. I proto jsem si prochajdu užíval se vším všudy. Očadla se kochala pohledem na nádhernou přírodu. Ušadla poslouchala zurčení větříčku ve větvích stromů. Famfrňák si užíval vůni lesa, která je cítit pouze na přelomu zimy a jara.

 

Tlapka střídala tlapku a já jsem se toulal. Ségruše skotačila kolem mne, člobrdici jsem měl po boku a víc přát jsem si nemohl. Tlapkal jsem nádhernou přírodou, užíval jsem si každý krok, když v tom se má cesta několikrát stočila a najednou mne kromě šumění větříku ve větvích doprovázelo i zurčení potůčku.

 

Jen co jsem zurčící potůček zaslechl, jen co jsem vodičku zmerčil, nastražil jsem ušadla, našponoval očadla a několikrát jsem famfrňákem pořádně zavětřil. Byl jsem totiž v místě, kde jsem věděl, že už jsem blízko svému cíli. Cíli dokonale schovanému před zraky tuláka, který o místním pokladu, který les ukrývá, nemá ani tušení.

 

S očadly, ušadly i famfrňákem v pohotovosti tlapkal jsem pomalu dál. Utlapkal jsem jen pár kroků, když si očadla všimla pěšinky po mé pravé tlapce. Zvedl jsem kebuli k obloze, famfrňák zavětřil, a mé další kroky jasné.

 

Jen co jsem měl jistotu kudy dál, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a vyrazil jsem kupředu. Svištěl jsem za omamnou svěží vůní linoucí se z hlubokého lesa po mé pravé tlapce. Usvištěl jsem jen pár kroků, skočil na měkoučkou pěšinku. Skočil jsem pár dlouhých skoků, když se les rozestoupil. Jen co se les rozestoupil, objevil se jen pár kroků přede mnou malý dřevěný domeček, ze kterého jsem slyšel zurčení vodičky.

 

Byl jsem u svého cíle. Nyní už jsem mohl pomalu a rozvážně tlapkat dál. Věděl jsem, že se musím držet na pěšince. Věděl jsem, že nesmím šlápnout na místní mech. Věděl jsem, že jen tak dorazím ke svému cíli.

 

Pomalu a jistě tlapkal jsem kupředu. Utlapkal jsem jen pár kroků a byl jsem u domečku. Byl jsem u domečku, který stráží pramínek. Pramínek chutné a osvěžující vodičky, kterou tu už kdysi dávno pili místní dřevorubci. A právě po nich se studánka jmenuje.

 

Byl jsem u Dřevorubecké studánky, jedné z nejukrytějších brdských studánek. Byl jsem na místě, kde si jeden připadá, jako by byl v pohádce. Všude kolem studánky je hluboký les. Na jedné straně studánky je pevná zem. Ale za potůčkem, to už je jiné. Za potůčkem je zem podmáčená. Jen mech mokrou zem důkladně maskuje. Ale ten, kdo si na mech stoupne, ten se hodně rychle začne bořit. Takže, kamarádi, až se vydáte v mých stopách, dávejte si pozor, kam šlapete. Je to opravdu moc důležité.