Formánkova studánka

 

Kraj: Plzeňský

Okres: Rokycany

GPS souřadnice: 49.7836111N, 13.5230556E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/pufokukaga

Byl krásný den a já jsem se toulal Ko_kot_skými lesy. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který svými paprsky zahříval zem. Les, kterým jsem tlapkal, nádherně voněl. A jak krásné písně se z jeho houštin linuly. To vám byla kamarádi pohádka.

 

V tlapkách jsem měl mnoho kilometrů, v merku jsem měl mnoho krásných míst. Tlapky už se mi pomalu začínaly plést, ale cosi ve mne mi štěkalo, že bych měl objevit ještě jedno zajímavé místečko. Místečko, které se prý nachází jen mrňousek od lesní cesty.

 

To se ví, nedalo mi to. S ušadly v pohotovosti, s očadly na stopkách a s famfrňákem zvednutým k obloze hledal jsem místo nevídané. Pomalu jsem tlapkal lesem po měkoučké lesní cestě. Ségruše poletovala kolem mne, ale té jsem si nevšímal. Cosi ve mne mne vedlo dál a dál a já jsem se nechal vést moc rád.

 

Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě ve stínu vysokých stromů. Pod fousky jsem si poštěkával, jakou krásnou přírodou tlapkám. Štěkal jsem si, jak krásný musí les být na jaře, když se zazelená, nebo na podzim, když se listnaté stromy zahalí do hřejivých barev podzimu. Tlapkal jsem stále kupředu, kochal jsem se přírodou, když v tom mi famfrňákem proletěla svěží vůně vodičky.

 

Jen co jsem svěží vůni vodičky navětřil, zastavil jsem se. Zvedl jsem kebuli k obloze a znovu jsem se nadechl. Byla tam. Našponoval jsem očadla, rozhlédl se kolem sebe, ale vodičku jsem nezmerčil. Nastražil jsem ušadla, otočil jsem kebuli vlevo i vpravo, když v tom, najednou, z dáli ne moc daleké, zaslechl jsem zurčení vodičky. Radostí jsem si povyskočil.

 

Jen co se mé tlapky dotkly země, opět jsem byl v pohybu. S radostí mne vlastní, se zvědavostí v kožíšku, svištěl jsem po měkoučké lesní cestě kupředu a nic mne nemohlo zastavit. Usvištěl jsem mnoho kroků, prosvištěl jsem napříč křovím. Po pár krocích jsem se ocitl na pěšince vedoucí z krátkého srázu do místního potoka.

 

Rychleji než rychle sesvištěl jsem kopeček. Než se člobrdice zmohla na slovo, ozvalo se čvachtnutí. Celé mé já bylo mokré a já si s úsměvem na kebuli tlapkal v potůčku, proti proudu vodičky. Utlapkal jsem jen pár kroků, obtlapkal jsem velký strom. Znenadání se po mé pravé tlapce objevila malá dřevěná stříška s kamennými zdmi. Z jedné z kamenných zdí vytékala proudem průzračně čistá vodička.

 

To vám štěknu kamarádi, byť jsem měl tlapky utlapkané, byl jsem moc rád, že mne k této studánce donesly. Byť mi cosi ve mne štěkalo, že krásné místo je jen mrňousek od cesty, zapomnělo mi štěknout, že budu muset sesvištět pořádný sráz. Ale víte co, kamarádi? Mne to vůbec nevadilo. Jen člobrdice měla co dělat, aby do potůčku nežbluňkla stejně jako já.