Kokotská studánka

 

Kraj: Plzeňský

Okres: Rokycany

GPS souřadnice: 49.7807333N, 13.5317833E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/pudonagofu

Byl krásný den a já jsem se toulal nádhernou přírodou nedaleko Rokycan. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a svými hřejivými paprsky mi zahříval kožíšek. Na obloze nebyl sám. Společnost mu dělaly bílé naducané mráčky. Co chvilku mi kožíšek polaskal i větříček a já za to byl moc rád. Dlouho jsem se toulal lesem a mírné ochlazení opravdu nebylo na škodu.

 

Tlapky mne nesly po zpevněné lesní cestě skoro po rovince. To, že stoupám do kopečka, to mi prozradila člobrdice, když se podívala do mapy. Ale jinak nebylo vůbec znát, že by široko daleko nějaký kopeček byl. Ale rovinka, ta byla všude, kam jen jsem se podíval.

 

Tlapky mne nesly hlouběji a hlouběji do lesa a já jsem si užíval každý krok. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy jsem merčil spoustu tajemných pěšinek. Některé vedly do hloubi lesa, jiné vedly mezi vysokými stromy a cestou se vyhýbali pidi stromkům.

 

To se ví, nejednu pěšinku jsem prozkoumal. Jak jen to šlo, opustil jsem zpevněnou lesní cestu a v mžiku jsem svištěl slalom mezi stromy do hloubi lesa po neznámé pěšince. V hloubi lesa jsem se otočil a svištěl jsem zpátky k člobrdici. S ušadly, očadly i famfrňákem v pohotovosti jsem zmapoval mnoho tajemných pěšinek. Objevil jsem cesty mých lesních kámošů, narazil jsem na stopy kámošek srnek i divočáků. K mému velkému překvapení jsem narazil i na stopy kámošky lišky.

 

Když jsem měl pěšinky v merku, když jsem věděl, kdo kde bydlí, vrátil jsem se zpátky na cestu a dělal jsem společnost člobrdici. Po boku člobrdice jsem utlapkal jen pár kroků, když se jen mrňousek přede mnou, na malém lesním rozcestí, po mé pravé tlapce, objevila dřevěná chaloupka a za ní další.

 

Jen co jsem chaloupky zmerčil, kopnul jsem do vrtule, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a rychleji než rychle svištěl jsem kupředu. Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem i dlouhý skok. V mžiku jsem byl u chaloupky a valil jsem očadla. Velká dřevěná chaloupka vypadala jako chaloupka z mých oblíbených Brd. Nikde jinde, než v mých oblíbených Brdech, jsem takovouto chaloupku nezmerčil. Několikrát jsem chaloupku obtlapkal, ale pořád vypadala jako chaloupka kterou znám z Brd. Nedalo mi to. Moc dobře jsem věděl, že v Brdech nejsem. Vždyť jsem byl mrňousek od Rokycan. Tedy, alespoň člobrdice mi to povídala.

 

Zmatený jsem zvedl kebuli k obloze a zhluboka jsem zavětřil. Jednou, dvakrát, třikrát jsem se zhluboka nadechl, když v tom mne do famfrňáku uhodila vůně vodičky.

 

S kebulí zmatenou vyrazil jsem od chaloupky dál, do míst, odkud se linula svěží vůně vodičky. Svištěl jsem po zpevněné cestě a nic mne nemohlo zastavit. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost se vrtěl radostí a já svištěl kupředu, s mnoha otázkami v kebuli.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, když se po mé levé tlapce objevilo zábradlí. U zábradlí zmerčil jsem vozíčky. Mezi zábradlím a vozíčky merčil jsem pěšinku, která vedla kolem skal kamsi do hloubi lesa.

 

V mžiku jsem změnil směr. S očadly, ušadly i famfrňákem v pohotovosti opustil jsem lesní cestu a dál jsem svištěl po pěšince. Obsvištěl jsem balvany, prosvištěl jsem zatáčkou, když v tom přímo přede mnou,  zničehonic vyrostla chaloupka obehnaná zábradlím.

 

Měl jsem co dělat, abych celé své já zastavil. Zábradlí se zvětšovalo. Chaloupka byla také čím dál tím větší. Já jsem brzdil ze všech sil, ale i tak to bylo málo. Užuž jsem se merčil v chaloupce, když jsem skočil dlouhý skok doleva a na poslední chvíli jsem se chaloupce vyhnul.

 

Po pár dalších skocích jsem konečně zastavil. Stál jsem po kotníky v bahýnku. Chaloupku jsem měl daleko za chvostem. Pomalu a obezřetně jsem se otáčel. Užuž jsem si byl jist, že chaloupku zmerčím, když jsem zmerčil lavičku, u lavičky zídku a ze zídky vytékající vodičku. Chaloupku, tu jsem zmerčil jen o chvilinku později. Stála pod stromy v celé své kráse, kousek za pramínkem, který mne sem z dálky přivábil.

 

Stál jsem po kotníky v bahýnku a kebulí se mi honila myšlenka za myšlenkou. Poštěkával jsem si, jak moc krásné místo jsem objevil. Poštěkával jsem si, jakou krásnou přírodou jsem se prosvištěl. Přemýšlel jsem i nad mými oblíbenými Brdy. Když mne začaly tlapky zábst, štěklo mi, že bych se měl konečně pohnout a pomalu se protlapkat touto krásnou přírodou.

 

Jak mi štěklo, tak jsem i udělal. Z potůčku jsem ochutnal super bájo vodičku, prohlédl jsem si chaloupku. Spočítal jsem hrnečky, díky kterým může tuhle super bájo vodičku ochutnat každý člobrda. A také jsem si štěkl, že příště budu muset být opatrnější.