Pomník Jaroslava Lobovského

  

Kraj: Plzeňský

Okres: Rokycany

GPS souřadnice: 49.7118047N, 13.5844081E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/funaputusa

Byl krásný den a já jsem se toulal lesy nedaleko Rokycan. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a svými paprsky mi zahříval kožíšek. Les krásně voněl, vlahý větřík vanul a ptáčci, ti pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí.

 

Tento krásný den se mi toulalo, jedna radost. Chvilku jsem tlapkal po měkoučké lesní cestě po boku člobrdice a užíval jsem si každý krok. Chvilku jsem svištěl s větrem o závod a nic mne nemohlo zastavit. Chvilkami jsem svištěl slalom mezi stromy, chvilkami jsem svištěl po pěšinkách a zjišťoval jsem, kdo v tomto krásném lese přebývá.

 

Netlapkal jsem dlouho a už jsem věděl, že v místním lese bydlí spousta kámošek srnek. Poznal jsem, kudy chodí domů kámoši divočáci. Objevil jsem cestičky, kterými hopkají kámoši zajoši. Objevil jsem i lesní cestu, po které občas projde nějaký ten člobrda. Jenže kam nějaký ten člobrda chodí, to jsem netušil. Věděl jsem, že domů určitě ne. Zvědavost mi nedala a já jsem musel tuhle malou záhadu objasnit.

 

Jen co mi kebulí prosvištělo slovo záhada, vrátil jsem se k člobrdici. Svedl jsem jí z lesní cesty, po které právě šla, a v mžiku už jsem svištěl po lesní cestě z mírného kopečka lesní cestou, jejíž záhadu jsem musel objasnit.

 

Svištěl jsem po měkoučké lesní cestě posypané jehličím. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil jsem koberec borůvčí. Z borůvčí místy vykouknul pidi stromek, občas jsem zmerčil balvan či pařez.

 

Svištěl jsem po měkoučké lesní cestě napříč hlubokým lesem. Čím déle jsem svištěl, tím byla cesta strmější. Čím strmější cesta byla, tím větší svah jsem po levé tlapce měl. Už jsem měl svah vyšší než vysoký, už jsem skoro nezmerčil les nad svahem, když v tom se uprostřed svahu po mé levé tlapce objevily lyže.

 

To vám štěknu kamarádi, já se lyží ták leknul, až jsem povyskočil. Jen co se mé tlapky dotkly země, promrkal jsem očadla, na chvíli jsem je zavřel a když jsem je opět otevřel, lyže byly opět na svém místě.

 

Kebule mi to nebrala. Vždyť co by lyže dělaly uprostřed hlubokého lesa? A to ještě tehdy, když široko daleko není po sněhu ani památky?

 

Nedalo mi to a vyškrábal jsem se na svah. Když jsem stál na svahu, lyže stále byly na místě. Jen za lyžemi jsem zmerčil balvan. Utlapkal jsem pár opatrných kroků, když jsem na balvanu mezi lyžemi, zmerčil malou cedulku. Cedulku upomínající na studenta práv z Rokycan Jaroslava Lobovského.

 

V tu chvíli mi vše dávalo smysl. Štěklo mi, proč tu lyže jsou. A dokonce jsem zjistil, kam touto cestou člobrdové chodí. Chodí k tomuhle malému pomníčku, který upomíná na tragickou událost, která se tu před více jak 80 lety stala.