Studánka Pod Bůrkem, CHKO Brdy

 

Kraj: Plzeňský

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.5885181N, 13.7263150E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/dumesejafa

Mrzlo, až praštělo. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a svými paprsky mi zahříval kožíšek. Ptáčci mi do kroku pěli písně krásnější než krásné a já jsem si pod fousky poštěkával, že nebýt mrazu, štěkl bych, že už tu máme jaro.

 

Tento krásný den jsem se toulal po Brdech se ségruší po boku a s člobrdicí za chvostem. Pomalu, tempem tlapka tlapku mine, zdolával jsem táhlý kopeček. Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil jsem se najít změny, které se tu za poslední roky udály. To vám štěknu, kamarádi, změn se tu opravdu hodně událo.

 

Tlapkal jsem lesem mladším než mladým. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly mladé stromky. Na mladé stromky dohlížely vysoké stromy. Kde nerostly mladé stromky, merčil jsem skály i skalky, které jsem tu před lety nemerčil.

 

Toulal jsem se omlazeným lesem a nestačil jsem valit očadla. Chvilku jsem svištěl slalom mezi stromy po pěšinkách vedoucích neznámo kam. Chvilku jsem tlapkal po cestě po boku člobrdice, protože vedle cesty stála oplocenka plná mladých rozčepýřených pidi stromků. Za jednou z mnoha oplocenek bylo rozcestí. Za rozcestím, to vám bylo kamarádi něco.

 

Za mne ták dobře známým rozcestím byl les mne ták dobře známý. Po tlapce pravé jsem měl hustý les, ve kterém rostl jeden mladý strom vedle druhého. Místy nebylo za první řadu stromů vůbec nic vidět. Zato pěšinek, těch jsem merčil nespočet. To se ví, lákaly mne k průzkumu, ale protože moc dobře vím, komu do domu mohu houštinou dotlapkat, raději jsem tlapkal po zpevněné cestě dál.

 

Tlapkal jsem mne ták dobře známým lesem, když v tom se jen pár kroků přede mnou les rozestoupil a já jsem zmerčil mne ták dobře známou lesní cestu. Zmerčil jsem lesní cestu maskovanou vrstvou bílého snížku. Ale ani snížek nezakryl cestu tak, abych si jí nevšiml.

 

Jen co jsem lesní cestu zmerčil, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a vyrazil jsem kupředu. Svištěl jsem do kopečka rychleji než rychle a cesta mi šla pěkně od tlapek. Usvištěl jsem mnoho kroků, když jsem se ocitl na místě, kde bylo tolik snížku, kolik už jsem dlouho nezmerčil.

 

To se ví, skočil jsem dlouhý skok, když v tom se mé tlapky dotkly sněhové peřiny. Jen co se mé tlapky sněhové peřiny dotkly, už jsem ležel na zádech a spokojeně jsem se rochnil.

 

Rochnil jsem se ve snížku a za nic se mi nechtělo přestat. Snížek mi zalézal mezi chloupky, cítil jsem ho i na kůži. Rochnil jsem se tak, jak to umím jen já, když vedle mne dopadla ségruše a rochnila se také.

 

Jak dlouho jsem si snížku užíval, to vám kamarádi neštěknu. Bylo to ták bájo, až se mi zdálo, že se zastavil čas. Až když jsem si všimnul smějící se člobrdice, štěklo mi, že bych měl vyrazit po cestě dál.

 

Jak mi štěklo, tak jsem i učinil. V mžiku jsem byl na všech čtyřech, v mžiku se svištěl do hloubi lesa. Jen pár kroků kupředu jsem usvištěl, když jsem za několika vysokými stromy, pod nánosem snížku, zmerčil mne ták dobře známou dřevěnou stříšku.

 

Jen co jsem mne ták dobře známou stříšku zmerčil, ještě jsem zrychlil. Usvištěl jsem jen pár kroků, skočil jsem pár dlouhých skoků a byl jsem u stříšky. Byl jsem u stříšky, zpod které vytékal pramínek vodičky. Pramínek ták silný, že vytvářel potůček. Dosvištěl jsem ke mne ták dobře známé studánce Pod Bůrkem.

 

Než jsem si studánku důkladně prohlédnul, než jsem se ujistil, že se za dobu mé nepřítomnosti u studánky nic nezměnilo, za mým chvostem, v místech, kde jsem se ještě před chvíli rochnil ve snížku, byla umístěna směrovka ukazující směr kudy tudy ke studánce. To vám štěknu kamarádi, já jsem měl a dodnes mám takovou radost. Studánka Pod Bůrkem dostala po letech směrovku, kterou si opravdu zaslouží. A vám se tak bude studánka hledat mnohem lépe, než jak se před lety hledala mne.