Houby, Brdy

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.5602836N, 13.8530853E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/muzasasena

Byl jeden z ponurých dní, které panují už delší dobu. Po obloze se proháněl mrak za mrakem. Po kamarádovi Puňťovi jako by slehla obloha. Jen v jednom byl tento den jiný. Po dlouhé době nepršelo. Tedy, spíše bych měl štěknout, skoro nepršelo. Protože každou chvilku jsem ucítil, jak mi kožíšek svlažila dešťová kapka. Tento ponurý den tlapkal jsem hlubokými brdskými lesy zaposlouchaný do zpěvu kamarádů ptáčků zvědav, kam mne tlapky zanesou.

 

Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě vedoucí mezi vysokými stromy. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostl vysoký strom vedle vysokého stromu. Pod vysokými stromy zmerčil jsem tu pidi stromek, tu mladý rozčepýřený strom. Merčil jsem i koberce mechu, občas jsem zmerčil borůvčí.

 

Tlapkal jsem po boku člobrdice, merčil jsem ségruši kdesi v dáli přede mnou. Užíval jsem si každý krok, který jsem v tomto krásném lese utlapkal, když jsem si všimnul ségruše, jak cosi prozkoumává.

 

V mžiku jsem mával chvostem člobrdici na rozloučenou. V mžiku jsem svištěl kupředu s větrem o závod a se zvědavostí v kožíšku.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem i mnoho skoků a byl jsem u ségruše. Dosvištěl jsem k ségruši, která na svahu nad cestou objevila houbu. Ano kamarádi, ségruše v jeden ponurý den objevila vedle lesní cesty kdesi hluboko v brdských lesích hřib, o jakém si houbaři mohou nechat jen zdát.

 

To se ví, kebule mi to nebrala. Vždyť na houby doprovázím člobrdici v krásné teplé dny. Je však pravda, že je to vždy po dešti. A kam doprovázím člobrdici na houby? No přeci o mých oblíbených Brd.

 

Chvilku jsem tlapkal kolem hřibu, chvilku jsem si štěkal se ségruší. Už jsem měl málem uzlík na mozku, když jsem utlapkal o pár kroků dál. To, co jsem zmerčil, to mi vyrazilo dech.

 

Nad měkoučkou lesní cestou, na jednom z brdských rozcestí, zmerčil jsem dřevěný trůn. Vedle trůnu zmerčil jsem další pořádný hřib.

 

Nedalo mi to, musel jsem prozkoumat i tohle místo. Nejdřív trůn. Po trůnu hřib. Tlapkal jsem mezi hřibem trůnem a hřibem. Mnohokrát jsem přetlapkal lesní cestu. Něco mi tu neštymovalo. Ale co to je, to mi ne a ne štěknout.

 

Za pár chvil byla u mne člobrdice. Zvěčnila mne i ségruši a jako by hřiby a trůn nezmerčila, pokračovala po cestě dál. I já jsem se vydal dál. Svištěl jsem po lesní cestě z kopečka se ségruší za chvostem, když v tom, najednou, zničehonic, zmerčil jsem po obou stranách cesty spoustu hřibů. Rostly tu jako houby po dešti a bylo jich tu tolik, že bych je nespočítal.

 

Pořádně jsem se nadechl a chtěl jsem zrychlit krok. Jenže, jak jsem se nadechl, navětřil jsem vůni dřeva. A v tu chvíli mi to štěklo. Všechny hřiby, které jsem objevil, byly ze dřeva. Rostly na pařezech vedle lesní cesty. Také mi štěklo, že tyhle hřiby, stejně jako křesla, nejsou dílem přírody. Štěklo mi, že hřiby i křesla jsou dílem člobrdy, který chtěl lesní cestu oživit. A za mne se mu to povedlo.