Jeskyně

   

Kraj: Plzeňský

Okres: Klatovy

GPS souřadnice: 49.3320700N, 13.6836500E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/nudotaguvu

Byl pochmurný jarní den a já jsem se toulal Horažďovickem. Kámoš Toyoťák mne dovezl na místo záhadné, schované za polem jen mrňousek od Horažďovic. Za chvostem jsem měl Horažďovice, před famfrňákem jsem měl plot obory, z něhož většinu odnesl čas a který dává místu tajemnou atmosféru.

 

Stál jsem mezi polem a plotem a nevěděl jsem, kudy dál. Plot bývalé obory mne k sobě vábil silou nevídanou, ale nebyl jsem si jist, zda se mi za plot tlapkat chce. Kožíšek jsem měl v pohotovosti a trošku naježený. Očadla si prohlížela vysoké stromy místy porostlé břečťanem. Famfrňák větřil pořádné tajemno. A mé tlapky stály, do pohybu se jim nechtělo.

 

Stál jsem na místě, valil jsem očadla a kebulí se mi honila myšlenka za myšlenkou. Najednou se mi v kebuli objevila vzpomínka na místo podobné. Vzpomněl jsem si, jak když jsem byl ještě malé štěndo, svištíval jsem lesem, který si žil vlastním životem. Po vysokých stromech plazil se břečťan. Padlé stromy obydleli broučci a choroše. Vzpomněl jsem si na potůček, který byl místy ták hluboký, že jsem v něm mohl plavat a místy byl ták mělký, že jsem si sotva namočil kotníky. Na tomto místě jsem jako štěndo poznával svět. A poznal jsem dokonce i hadici Žofku užovku s malými užovčátky.

 

Když jsem si vzpomněl na své mládí, kožíšek se uklidnil. Chloupky se přitiskly k mému já a tlapky se daly do pohybu. Jedním skokem vyskočil jsem na kopeček. Několika rychlými kroky obsvištěl jsem závoru. Najednou jsem svištěl s radostí a zvědavostí mne vlastní tajemným lesem a nic mne nemohlo zastavit.

 

Svištěl jsem slalom mezi vysokými strom a dával si velký pozor, abych nezakopl o břečťan. Svištěl mezi rozkvetlými kytičkami, které se jen tak nezmerčí. Svištěl jsem po pěšinkách, které dávno ukryl les. Svištěl jsem po lesní cestě, po které snad jen pár chvil přede mnou někdo jel. Svištěl jsem lesem, který mi byl málem malý, když se po mé pravé tlapce zvedla zem a objevila se kamenná zídka, kdysi dávno vystavěná z kamene, která je dnes porostlá mechem.

 

Jen co jsem zídku zmerčil, změnil jsem směr. Svištění jsem zanechal a rázem jsem pomalu tlapkal. S ušadly, očadly a famfrňákem v pohotovosti tlapkal jsem kolem zídky.

 

Tlapkal jsem kolem zídky jen chvíli, když zídka kdesi zmizela a objevila se místo ní skála. Místo zídky objevila se skála nevysoká, která se jen o mrňousek dál změnila ve skálu vysokou, s tajemnou jeskyní pod sebou.

 

To vám štěknu, kamarádi, jen co jsem jeskyni zmerčil, překvapením jsem se posadil. Jen co se můj chvost dotknul země, už jsem zase stál. Vždyť jeskyni jsem musel prozkoumat. Udělal jsem dlouhý krok, a za krokem další krok. Utlapkal jsem jen pár kroků, strčil jsem kebuli do jeskyně, zamrkal jsem, zavětřil jsem a v mžiku jsem měl jeskyni za chvostem a mizel jsem v lese.

 

Co vám budu štěkat, kamarádi. Kdybyste věděli, jak moc rád bych jeskyni důkladně prozkoumal. Ale copak to jde, tlapkat sám po boku člobrdice do jeskyně? To by byl nerozum. Ale kdyby šel s námi ještě jeden člobrda, to bych se do jeskyně vydal hned.  To víte, jeskyně. Ty bývají krásné. Jsou opředené tajemstvím. Ale také nikdy nevíte, co v jeskyni objevíte, nebo co vás v ní čeká.