Ráj muchomůrek

   

Kraj: Plzeňský

Okres: Klatovy

GPS souřadnice: 49.3093214N, 13.6720953E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/jupegubepa

Byl krásný den a já jsem se toulal Horažďovickem. V tlapkách jsem měl mnoho kilometrů. V kožíšku jsem měl spoustu vodičky z řeky Otavy. Jak se mi vodička do kožíšku dostala, to už vám dnes neštěknu. Vím jen, že jsem se chtěl napít, a  najednou byla vodička všude na mne. Ale protože mne na této toulce doprovázel i kamarád Puňťa, netrvalo dlouho, a vodička byla opět pouze v korytu řeky Otavy.

 

Tlapkal jsem po měkoučké cestě po boku člobrdice a cesta mi šla krásně od tlapek. Puňťa mi vyhříval kožíšek svými hřejivými paprsky. Na obloze klidně pluly bílé naducané mráčky. Studený větřík zlehka vanul. Ptáčci pěli písně krásnější než krásné. Vodička v řece Otavy krásně zurčela. Tento krásný den jsem se toulal Horažďovickem a přemýšlel jsem nad tím, kam mne tlapky zanesou.

 

Chvilku jsem si prohlížel okolí, chvilku jsem dělal psí kusy a blbnul s člobrdicí. Užíval jsem si den tak, jak to umím jen já, když se ve svahu kousek přede mnou objevila chatka a vedle chatky místo, které když jsem zmerčil, pomyslel jsem si, že mne snad šálí zrak.

 

To se ví, jen co jsem zvláštní místo zmerčil, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou. Kopnul jsem do vrtule a vydal jsem se na průzkum. Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Od tlapek mi odlétalo bahýnko i travička. Usvištěl jsem mnoho kroků a než jsem se nadál, byl jsem u chatičky.

 

Jen co jsem byl u chatičky, zpomalil jsem. Našponoval jsem očadla, nastražil jsem ušadla a famfrňákem jsem zhluboka zavětřil. Nic zvláštního jsem neucítil. Ale i přesto se mi kožíšek trošku naježil. Pomalu a obezřetně vyrazil jsem kupředu. Krok sun krok jsem se plížil kupředu. Čím blíže zvláštnímu místu jsem byl, tím jsem tlapkal pomaleji. Čím pomaleji jsem tlapkal, tím přikrčenější jsem byl. Čím přikrčenější jsem byl, tím blíže zemi jsem měl své bříško. Užuž jsem si bříško málem coural po zemi, když se po mé levé tlapce objevil trpaslík.

 

To vám štěknu, kamarádi, já se tak lekl, až jsem si lehnul. Jak jsem si lehnul, trpaslík vyrostl. V mžiku jsem si sednul. Jenže jak jsem si sednul, trpaslík se zase zmenšil. Tak jsem si raději opět lehnul. Jenže v tu chvíli trpaslík zase vyrostl. V tu chvíli jsem mi naježil kožíšek tak, až se člobrdice stojící kousek za mnou rozesmála. Jen co se člobrdice rozesmála, tak jsem se ták leknul, až jsem vyskočil. Jak jsem vyskočil, trpaslík byl najednou zase trpaslíkem. V tu chvíli jsem si všimnul, že je kolem mne spousta hub a berušek a trpaslík je pořád trpaslíkem.

 

V tu chvíli mi štěklo. Jak mi štěklo, tak se mi ulevilo. Vždyť mi neštěklo nic jiného, než že jsem kouzelné vesničce plné trpaslíků, mochomůrek a berušek. Tenhle ráj mi ležel celou dobu u tlapek. Jenže já se ták leknul prvního trpaslíka, až se mi tento ráj úplně ztratil z dohledu.

 

Dnes už vím, že trpaslík nerostl a zase se nezmenšoval. To se mi jen zdálo podle toho, jak vysoko jsem byl. Když jsem ležel, byl trpaslík velký. Když jsem si sednul, byl opět trpaslíkem. Kdo by to byl býval štěkl, že je něco takového vůbec možné. Snad v pohádkových Brdech, tam vím, že je možné snad úplně všechno. Ale ony jsou kouzelná místa i mimo Brdy. A tohle místo na Horažďovicku je toho důkazem.