Štola v Hradcích

   

Kraj: Plzeňský

Okres: Klatovy

GPS souřadnice: 49.3089900N, 13.6746500E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/bocevehaka

Byl krásný den a já jsem se toulal Horažďovickem. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, po boku mi šla člobrdice. Studený větřík vanul a teplota se držela lehce nad nulou. Tento krásný jarní den jsem tlapkal po úzké pěšince podél kolejí a pod fousky jsem si poštěkával, že kdybych každou chvíli nezmerčil rozkvetlou květinu, myslel bych si, že se s námi zima ještě nerozloučila.

 

Tlapka střídala tlapku a cesta mi utíkala, jako málokdy. Po levé tlapce jsem měl parádní krpál, do kterého se mi ani za steak nechtělo. Po pravé tlapce jsem měl koleje, za kolejemi louku. Z dáli ne moc daleké slyšel jsem zurčení řeky Otavy.

 

Tlapkalo se mi, jedna radost. Užíval jsem si každý krok. Pod fousky jsem si poštěkával, jakou zajímavou přírodou mne to tlapky nesou, když se po mé levé tlapce objevily keře a od keřů na mne zavanul vzduch chladnější než chladný, ze kterého byla cítit vůně dob dávno minulých.

 

Jen co jsem navětřil vůni doby dávno minulé, zvednul jsem famfrňák k obloze a zhluboka jsem se nadechnul. V mžiku jsem věděl, kudy dál. V mžiku jsem svištěl vstříc místu, které má svou slávu dávno za sebou a dnes je z něj cítiti tajemno a sláva doby dávno minulé.

 

Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Od tlapek se mi prášilo. Ušadla mi plápolala na kebuli a tak tak zůstala na svém místě. Chvost měl co dělat, aby vyrovnal zatáčky.

 

Čím déle jsem svištěl, tím byl můj krok rychlejší. Čím rychlejší můj krok byl, tím více prachu mi odlétalo od tlapek. Ve chvíli, kdy za mnou poletoval šedivý obláček, keře po mé levé tlapce zmizely. Cesta má se zprudka stočila doleva. V zatáčce zmerčil jsem sotva viditelnou pěšinku. Pěšinku, z jejíhož konce na mne dýchla vůně historie.

 

Jen co jsem navětřil závan historie, opustil jsem cestu, po které jsem dosud svištěl a už jsem hopsal po pěšince. Skočil jsem pár radostných skoků, když se přímo přede mnou objevila kovová vrata. Za vraty zmerčil jsem tmu temnější než temnou. Ze tmy cítil jsem vůni kamene a doby dávno minulé.

 

Dosvištěl jsem ke štole, kde se již po mnoho desetiletí kámen ani ruda netěží. Snad jen vůně doby dávno minulé a těžké zamřížované dveře vzpomínají na slávu, která se k místu váže. Ale to, že má místo nejslavnější roky za sebou, mu na kráse neubírá. Ba naopak. Dnes s sebou nese tajemno doby dávno minulé. Doby, o které se dnes dozvídáme pouze z knih a naučných tabulí.