Studánka Štadruž, Brdy

    

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.5752983N, 13.8245000E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/gokodulosu

Byl ponurý den a já jsem se toulal mými oblíbenými brdskými lesy. Na obloze se proháněl šedivý mrak, který neměl začátek ani konec. Byl rozprostřen po celé obloze. Vlahý větřík mi vanul do kroku a les ták krásně voněl, jako voní vždy, když dlouho prší. O loužičky na cestě nebyla nouze a ptáčci pěli písně ták krásné, že jsem si každý krok užíval tak, jak to umím jen já.

 

Ani šedivý mrak, ani dešťová kapka, která se občas objevila v mém kožíšku, mne nemohla zastavit. O tom, že by mi nepřízeň počasí mohla vzít radost, kterou jsem měl v kožíšku, o tom si mohla nechat jen zdát. Byť mi Puňťa trošku chyběl, měl jsem obrovskou radost, že se mohu toulat krásnou brdskou přírodou.

 

Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě poseté spoustou loužiček. Tlapkal jsem po kamenité lesní cestě, která tu není dlouho. Užíval jsem si přítomnost ségruše a člobrdice, užíval jsem si krásnou přírodu, když jsem dotlapkal na rozcestí mne ták dobře známé.

 

Aniž bych se zastavil, odbočil jsem doleva. Chtěl jsem zjistit, jestli tentokrát najdu mou oblíbenou studánku. Studánku, která ještě loni byla v takové houštině, že jsem se bál, že už se k ní nikdy nedostanu.

 

Tlapkal jsem do mírného kopečka s kebulí plnou myšlenek. Najednou mne předběhla rychlá černá koule. Kdo to je, to mi bylo jasné hned. Kam tak spěchá, to jsem tušil.

 

Jen co jsem zmerčil mizející černou kouli, o které jsem moc dobře věděl, že je to zvědavá ségruše, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a rychlostí mi nevlastní vyrazil jsem kupředu. Svištěl jsem do kopečka a od tlapek mi odlétala spousta bahýnka. Ušadla mi plápolala na kebuli a chvost měl co dělat, aby vyrovnal byť malé zatáčky. Usvištěl jsem mnoho kroků, když v tom, najednou, zjistil jsem, že jsem u pěšinky a ségruše se žene dál.

 

To se ví, jen co jsem zjistil, že ségruše sviští kamsi a já jsem u svého cíle, zastavil jsem se. S úsměvem na kebuli od ušadla k ušadlu, vydal jsem se po sotva znatelné pěšince k jediné houštině široko daleko. Tlapkal jsem po podmáčené pěšince a s každým mým krokem ozvalo se čvachtnutí. Čím dále od lesní cesty jsem byl, tím byla pěšinka podmáčenější. Čím podmáčenější pěšinka byla, tím nervóznější jsem byl. Čím nervóznější jsem byl, tím více myšlenek jsem měl v kebuli. Užuž jsem se bál, že se mi do kebule žádná další myšlenka nevejde, když jsem stanul před houštinou. Hodil jsem očadlem za první jehličnan a stalo se něco, co jsem nečekal.

 

Jen pár kroků přede mnou, za mladým rozčepýřeným smrčkem, zmerčil jsem v celé její kráse, dřevěnou stříšku porostlou jemným zeleným mechem. Stála na svém místě, kolem ní tekl slabý potůček. Čekala na mne a sváděla mne k návštěvě.

 

Po roce jsem se k ní opět dostal. Dotlapkal jsem ke studánce Štadruž, která co pamatuji, dokonale splývá s přírodou. Rok co rok jí navštěvuji a rok so rok jí znovu hledám. Loni jsem jí nenašel. Byla ták zarostlá, že se k ní dotlapkat nedalo. Ale letos, to je jiná. Letos už se k této studánce dotlapkat dá. A za to jsem moc rád.