Zřícenina barokního glorietu

    

Kraj: Plzeňský

Okres: Klatovy

GPS souřadnice: 49.3361619N, 13.6690075E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/federaduje

Byl den zvláštnější než zvláštní a já jsem se toulal Horažďovickem. V tlapkách jsem měl mnoho kilometrů, v merku jsem měl mnoho krásných míst. Tlapkal jsem si po zpevněné cestě mezi poli do kopečka a kebuli mi zdobil úsměv od ušadla k ušadlu. To, že na obloze nezářil kamarád Puňťa mne nemohlo zastavit. Vždyť po obloze plulo tolik mráčků a mraků, že jí dělaly ták barevnou, jakou jsem jí dlouho nezmerčil.

 

Tlapkal jsem do táhlého kopečka a užíval jsem si každý krok. Přede mnou merčil jsem les, který mi byl s každým krokem blíž a blíž. I svět jsem měl jako na tlapce. Merčil jsem blízké Horažďovice, merčil jsem blízké Pošumaví a vzdálenější šumavské kopce. Svět, kterým jsem tlapkal a který jsem měl jako na tlapce, byl ták nádherný.

 

Těsně před lesem zmerčil novou cestu. Snad proto, že je cesta novější než nová, snad proto, že vede mezi lesem a loukou, svedla mne. Opustil jsem cestu, po které jsem tlapkal a dál jsem tlapkal po nové cestě neznámo kam.

 

Cesta vedla do táhlého kopečka. Po pravé tlapce jsem měl pole, po levé tlapce les. Během chvilky se ze stoupání stala rovinka. S rovinkou přišel les, kterým jsem se mohl rozsvištět tak, jak to umím jen já. A já jsem neodolal. Jen co jsem les plný pěšinek a vysokých stromů zmerčil, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a rychleji než rychle vyrazil jsem na průzkum.

 

Svištěl jsem po cestě ták rychle, až mi kamínky z cesty odlétaly od tlapek. Než jsem se stihl pořádně rozsvištět, už jsem měl kamínkovou cestu za chvostem a svištěl jsem po jedné z mnoha pěšinek. Svištěl jsem slalom mezi stromy, stopoval jsem místní kámoše. Zjistil jsem, že v lese bydlí srnky i zajoši, ale přítomnost kámošů divočáků jsem nezjistil. Možná jsem navětřil kámošku lišku, ale ani její přítomností si moc jist nejsem. Zato jsem si jist, že po rozkvetlých lesních květinách létá mnoho kámošů motýlů a čmeldů i kámošek včelek.

 

Svištěl si mezi stromy, mapoval jsem les. Najednou, ani nevím jak, jsem se ocitl zpátky na kamínkové cestě. Za chvostem jsem měl člobrdici, před famfrňákem jsem měl konec cesty a obrovskou tajemnou stavbu, která má své nejlepší roky dávno za sebou.

 

Jen co jsem tajemnou stavbu zmerčil, zarazil jsem se. Nic podobného jsem jaktěživ nepotkal. Stavba byla vyšší než vysoká, ale zároveň užší než úzká. Navíc měla mnoho stěn. Stěn úzkých a vysokých, se spoustou oken a okének.

 

Pozoroval jsem zajímavou stavbu z dálky a nestačil jsem valit očadla. Jak dlouho jsem si stavbu prohlížel, to dodnes nevím. Ale asi to bylo dlouho, protože jsem zjistil, že sedím na zemi, jazyk mám až u kotníků a očadla mám navrch kebule.

 

Až když ke mne přišla člobrdice, vydal jsem se dál. Pomalu, tempem tlapka tlapku mine, blížil jsem se k tajemné stavbě. Čím blíže ke stavbě jsem byl, tím pomaleji jsem tlapkal. Čím pomaleji jsem tlapkal, tím naježenější kožíšek jsem měl. Čím naježenější kožíšek jsem měl, tím přikrčenější jsem byl. Už jsem si málem coural bříško po zemi, když jsem dotlapkal ke vchodu do stavby. V tu chvíli jsem si nehnul. Dovnitř bych se nevydal ani za pořádný steak.

 

To vám štěknu, kamarádi, proč jsem do tajemné stavby nevtlapkal, to vám neštěknu. Místo je to krásné a tajemné. O člobrdici jsem se bál, ale věděl jsem, že se jí nic nestane. Po chvilce hlídání jsem se vydal na průzkum okolí. Tajemný barokní gloriet, jak mi člobrdice později prozradila, že se tajemná stavba jmenuje, jsem nechal za chvostem. Obtlapkal jsem ho ze všech stran, hodil jsem kus štěku s místním kohoutem. Když jsem měl gloriet v merku, našel jsem si klacík a spokojeně jsem si hrál, dokud se ke mne člobrdice nevrátila.