Studánka Pod Štěrbinou, Brdy

    

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.5733986N, 13.8379003E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/dadanabuba

Byl den, kdy se na obloze proháněl obrovský šedivý mrak, který dával tušit snad vše. Věděl jsem, že krásný den k prochajdě nebude. Věděl jsem, že když se do mých oblíbených Brd vydám, nepotkám ani živolu. A také jsem měl jistotu, že na mne Puňťa celou cestu nevykoukne. I přesto jsem se tento ponurý den vydal ven a toulal jsem se mými oblíbenými Brdy se zvědavostí mne vlastní a užíval jsem si každý krok.

 

Tlapkal jsem po boku ségruše a člobrdice po měkoučké lesní cestě. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy rostly mladé rozčepýřené stromy a spousta pidi stromků. V místech, kde nebylo po pidi stromcích ani vidu, ani slechu, rostly koberce mechu a borůvčí. Občas jsem zmerčil pařez porostlý choroši, občas jsem zmerčil balvan porostlý zvláštním mechem. U kmenů stromů zmerčil jsem občas i mraveniště, ke kterému jsem si ani jednou nedostal. Vždy mne od mraveniště dělil pás vysoké trávy, která sotva se jí tlapky dotkly, mne pošimrala po bříšku.

 

Ne, že by mi šimrání na bříšku vadilo, to neštěkám. Ani nevím, proč jsem chtěl tlapkat co nejblíže člobrdici. Chtěl jsem tlapkat pomalu a rozvážně. Nechtěl jsem se nikam hnát. Jen jsem si chtěl užít každý krok.

 

Pomalu, tempem tlapka tlapku mine, tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě hlouběji a hlouběji do lesa. V tlapkách už jsem nějaký ten kilometr měl, když se v dáli ne moc daleké objevila dřevěná stříška. Až tehdy jsem neodolal a zrychlil jsem krok.

 

Jen co jsem červenou stříšku zmerčil, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a vyrazil jsem kupředu. Ušadla mi plápolala na kebuli, od tlapek mi odlétalo bahýnko. Svištěl jsem kupředu s radostí mi vlastní a moc jsem se těšil ke svému cíli.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem i dlouhý skok. Prosvištěl jsem zatáčkou tak ostře, že kdybych byl Toyoťák, gumy by mi pískaly. Skočil jsem skok doprava, natáhnul jsem krk a kebuli jsem strčil pod dřevěnou stříšku. V mžiku jsem byl o krok vzad.

 

To, co jsem pod stříškou zmerčil, mne vyděsilo tak, že jsem si musel couvnout. Ve vodičce zmerčil jsem svůj odraz. Zmerčil jsem svou kebuli s úsměvem od ušadla k ušadlu. Jenže ušadla byla všude, kde být neměla. Jak jsem prosvištěl zatáčkou a zprudka jsem změnil směr, pomotala se mi na kebuli a já jsem vypadal, jako zamlada. A být úplně mlád, to už by se mi nechtělo. To ke mne nechodil rozum ještě ani na návštěvu a já jsem stále jen dělal psí kusy a pak chrapouňoval. Ale dnes, to je jiná. Dnes už mám zodpovědnost. Jsem tulák první kategorie. A, byť se to nezdá, s rozumem se toulá líp. Občas. A ty objevy, které se mi daří, o těch jsem si zamlada mohl nechat jen zdát.