Klabava, CHKO Brdy

          

Kraj: Plzeňský

Okres: Rokycany

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/pacesafuba

Byl krásný den a já jsem si štěkl, že by to chtělo vyrazit k vodičce. Ne, že by mi rochnění ve voňavém bahýnku nestačilo. Ale vodička je vodička. Proto jsem se tentokrát vydal k jedné z mých oblíbených brdských říček, na kterou je radost pohledět.

 

Tlapkal jsem do táhlého kopečka po zpevněné lesní cestě po boku ségruše a člobrdice. Do kroku mi pěli kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a svými paprsky mi zahříval kožíšek. Vlahý větřík šuměl ve větvích. Vodička zurčela v říčce Klabavě, která se klikatila přírodou podél cesty, po které jsem tlapkal.

 

Utlapkal jsem jen pár kroků, přetlapkal jsem mostek. Za malým strážním domkem, zmerčil jsem padlý strom. Zmerčil jsem padlý strom, který na místě leží už roky. Právě tento padlý strom porostlý choroši mi oznámil, že jsem na místě krásném, přesto většinou očadel nezmerčeném.

 

Když jsem padlý strom zmerčil, radostí jsem si povyskočil. Jen co se mé tlapky z výskoku vrátily na zem, už jsem svištěl kupředu a nic mne nemohlo zastavit. Usvištěl jsem jen pár kroků, skočil jsem i dlouhý skok. Než se člobrdice zmohla na slovo, prosvištěl jsem kolem stromu a ozvalo se čvachtnutí. To se celé mé já objevilo v říčce Klabavě a spokojeně si chladilo kožíšek.

 

Tlapkal jsem si průzračnou vodičkou, užíval jsem si pohádkovou přírodu. Říčka Klabava klikatila se lesem. Tekla nádherným korytem, které bylo vyzdobené spoustou kamení. Po březích říčky merčil jsem i kořeny stromů. V místech, kde byla říčka hlubší, jsem si skoro i zaplaval. V místech, kde byla říčka mělčí, merčil jsem malé kaskády. Podívaná to byla skoro až pohádková a mne se z vodičky vůbec nechtělo.

 

Najednou přišla chvíle, kdy jsem přeci jen Klabavu opustit musel. Začala se vzdalovat od lesní cesty. Tekla nádherným lesem, který jsem měl v merku já, ale člobrdice ho z cesty zmerčit nemohla.

 

Chvilku jsem tlapkal s člobrdicí po boku. Než jsem se nadál, přetlapkal jsem mostek. Najednou jsem měl Klabavu po své pravé tlapce a mohl jsem se do ní s radostí mi vlastní vrátit.

 

Jen co se mé tělo dotklo vodičky, byl jsem ve svém živlu. Svištěl jsem vodičkou tam a zase zpátky, dělal jsem psí kusy se ségruší. Občas jsem zmerčil brod, občas jsem zmerčil padlý strom, který dokonale souzní s přírodou. Objevil jsem místa, kde pod kořeny stromů teče vodička a kde určitě bydlí někteří z mých vodních kámošů. Vodní kámoše jsem sice v Klabavě nezmerčil, ale vím, že tu někde jsou. Vždyť v takhle krásné přírodě, v takhle průzračné vodičce, někdo bydlet musí.

 

Korytem řeky Klabavy utlapkal jsem kilometry. Chvilku jsem tlapkal vodičkou, chvilku jsem tlapkal po cestě. Když člobrdice sešla ze zpevněné lesní cesta a šla podél říčky po pěšince, to vám teprve byla, kamarádi, pohádka.