Loupežnický stůl, PP Písecké hory

   

    

Kraj: Jihočeský

Okres: Písek

GPS souřadnice: 49.2945444N, 14.2256061E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/catenuzone

Byl krásný slunný den a já jsem se toulal Píseckými horami. Na obloze zářil kamarád Puňťa, vedle kterého pluly bílé naducané mráčky. Vlahý větřík vanul a krásně šuměl ve větvích. Ptáčci pěli písně krásnější než krásné. Tento krásný den jsem tlapkal po boku taťuly a člobrdice a užíval jsem si každý krok, který jsem utlapkal.

 

Tlapkal jsem ve stínu majestátních buků po sotva znatelných pěšinkách. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké buky. Pod vysokými buky, vedle spousty pěšinek, byly balvany. Kde nebyly balvany, kvetly květiny. Kde nekvetly květny, tam se k rozkvětu chystaly mé oblíbené netykavky. Květiny, se kterými je v tom správném ročním období opravdová legranda.

 

S taťulou po boku a s člobrdicí za chvostem, zkoumal jsem pěšinku za pěšinkou. Mnohokrát jsem svištěl do hloubi lesa hledaje stopy mých lesních kámošů. Mnohokrát jsem svištěl zpátky k člobrdici s mnoha poznatky v kebuli. Jen jednou jsem však svištěl mezi mladými netykavkami, když se přede mnou les rozevřel a já zmerčil místo nevídané.

 

V nádherné bučině, mezi množstvím balvanů, pěšinek a netykavek, zmerčil jsem místo, kde stromy rostly opodál. Zmerčil jsem místo, kde balvany byly tentam. Zmerčil jsem místo, kde uprostřed netykavek a jiných rostlin stál široký placatý balvan a široko daleko vedle něj nebylo vůbec nic.

 

Místo na mne působilo ták zvláštně, že jsem zprvu nevěděl, zda mám jít kupředu, nebo zda mám raději zůstat stát. Něco ve mne mi štěkalo, abych zůstal na místě a dál netlapkal.

 

Ale zvědavost mi nedala. Zaostřil jsem očadla, našponoval ušadla a famfrňák jsem zvedl k obloze. Zaposlouchal jsem se do zvuků lesa. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Zhluboka jsem se nadechl. Naježil jsem kožíšek, bříško jsem dal k zemi, a pomalu a obezřetně vydal jsem se na průzkum.

 

Tlapka střádala tlapku. Pomalu a jistě jsem se blížil ke svému cíli. Krok sun krok posouval jsem se kupředu. Ušadla, očadla i famfrňák jsem měl stále v pohotovosti. Čím blíže svému cíli jsem byl, tím přikrčenější jsem tlapkal. Čím přikrčenější jsem tlapkal, tím naježenější jsem byl. Už jsem byl naježenější než naježený. Užuž jsem málem šoupal bříško po zemi, když se u mne objevil taťula.

 

Štěklo mi, že buď teď anebo nikdy. Sebral jsem zbytky odvahy. Odrazil jsem se. Dlouhým skokem jsem zdolal vzdálenost, která mne od cíle dělila. Doskočil jsem těsně před tajemný balvan. Přímo přede mnou objevila se lebka.

 

To vám štěknu, kamarádi, já se ták lekl, až jsem si sednul. Seděl jsem na chvostu s naježeným kožíškem a nemohl jsem se hnout.

 

Jak dlouho jsem na místě seděl a koukal jsem si z očí do očí s lebkou, to vám kamarádi neštěknu. Vybavuji si, jak jsem se lekl taťuly s člobrdicí, kteří se vedle mne zčista jasna objevili. Stáli u mne, koukali na sebe a kroutili hlavami.

 

V tu chvíli mi to štěklo. Štěklo mi, že se není čeho bát. Štěklo mi, že byť je místo hrůzostrašné, nic mi nehrozí. A také mi štěklo, že to vlastně vím už dlouho. Štěklo mi, že kdysi dávno jsem tu už byl. Ležel jsem na stole a spokojeně jsem odpočíval. A také mi štěklo, co mi člobrdice při minulé návštěvě tohoto místa vyprávěla.

 

Vyprávěla mi příběh tajemný a hrůzostrašný. Nikdo dnes ale neví, zda se opravdu stal. Na tomto kamenném stole, před mnoha a mnoha lety, prý hodovali loupežníci. A nebo také ne. Podle jiné legendy se na kameni odehrávaly tajemné rituály.

 

Co je na těchto legendách pravdy, kdo ví. Ale místo je to opravdu tajemné a hrůzostrašné. Ale jen pro ty, kdož tyhle legendy znají. Když si legendy, pověsti, loupežníky a obřady odmyslím, a rozhlédnu se kolem sebe, zmerčím místo krásné, ba až romantické. Tehdy zmerčím místo, které stojí za to navštívit.