Skládaná skála, CHKO Brdy

     

Kraj: Plzeňský

Okres: Rokycany

GPS souřadnice: 49.6991344N, 13.7839308E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/fopavudagu

Byl krásný slunný den a já jsem brázdil hluboké brdské lesy. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, pod jehož paprsky hrál les všemi odstíny zelené. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky. Vlahý větřík šuměl ve větvích. A kamarádi ptáčci, ti měli koncert. Kamarádi ptáčci mi pěli do kroku ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí.

 

Toulal jsem se s úsměvem na kebuli po měkoučkých pěšinkách. Chvilku mne pěšinky vedly měkoučkým mechem, chvilku mne vedly borůvčím. Když jsem tlapkal mechem, užíval jsem si každý krok. Očadla, ušadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti a prohlížel jsem si okolí. Po levé tlapce měl jsem parádní skálu. Byla složena z tolika skalek a kamenů, že bych je nespočítal. Valil jsem očadla na pravidelné tvary a pod fousky jsem si poštěkával, jaká je příroda umělkyně. Vždyť takovéto krásné útvary, ty se jen tak nezmerčí. Jen na pravou stranu jsem si musel dávat pozor. Tam byla taková propast, že jsem měl strach na ní jen očkem hodit. Ale byla dost daleko ode mne. Tak jsem na ní moc nemyslel. Ale v merku jsem jí měl, to se nebojte.

 

Když jsem tlapkal borůvčím, to vám byla, kamarádi, jiná. To jsem neměl čas kochat se nádhernou skálou. Borůvčí bylo ták vysoké, až mne šimralo na bříšku. A to mne vždy rozdovádí. Když jsem tlapkal pěšinkou v borůvčí, to jsem dělal psí kusy. Chvilku jsem skákal jako smyslů zbavený, chvilku jsem poletoval kolem člobrdice.

 

V jednu chvíli, když jsem tlapkal po pěšince z borůvčí, se přede mnou les zavřel. Pěšinka mne zavedla do hustého lesa. Tlapkal jsem mezi stromky pomalu a obezřetně a byl jsem moc zvědav, kam mne pěšinka zavede. Utlapkal jsem jen pár kroků, když se les znenadání otevřel. Pěšinka z borůvčí byla tatam. Zato jsem zmerčil místo, které mi vyrazilo dech.

 

Za hustým porostem, jen mrňousek ode mne, na malinkém plácku v mechu, stála malá dřevěná chaloupka. U chaloupky bylo ohniště, špalek na štípání dříví a dokonce i dřevěná koza, kterou znám jen z vyprávění. Kdysi dávno se na ní prý dřevo ruční pilou řezalo. Ale to jsem nezažil. Ke dveřím chaloupky vedla úzká pěšinka. Za pěšinkou končila zem a byla za ní taková propast, jako se zmerčí málokde.

 

U chaloupky jsem se na chvíli zastavil a trošku jsem si odpočinul. Chtěl jsem nabrat síly na další cestu.  Ale hlavně jsem si musel užít místní atmosféru. Vždyť na takové místo jen tak nenarazím. A i to, že jsem chaloupku objevil, byla velká náhoda. Možná i Fabiánek chtěl, aby tomu tak bylo, kdo ví.

 

Chaloupku vám, kamarádi, na fotkách neukážu. Dal jsem slib člobrdům, že podobná místa zveřejňovat nebudu. Co vám však štěknout mohu je to, že kdo hledá, najde. I vy můžete chaloupku na své toulce ke Skládané skále najít. Ale také nemusíte. Chaloupka je dobře ukrytá před zraky tuláků. A snad to tak má i být.