Studánka Pod stromem, CHKO Brdy

         

Kraj: Plzeňský

Okres: Rokycany

GPS souřadnice: 49.7034500N, 13.7747314E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/luzavuzana

Byl krásný letní den a já jsem se toulal po Brdech. Puňťa na mne shlížel z oblohy, na které nebyl sám. Společnost mu dělaly bílé naducané mráčky, které Puňťu nejen krásně doplňovaly, ale také pořádně škádlily. Ve chvílích, kdy měl vládu na blankytně modré obloze samotný Puňťa, hrál les všemi odstíny zelené. Ve chvíli, kdy Puňťu škádlily bílé naducané mráčky, začala v lese hra světel a stínů. Chvilku byl les rozzářen, chvilku bylo přítmí. Ale i přítmí mi přišlo vhod. Přeci jen, i v lese je pod dohledem samotného kámoše Puňti už pořádné horko. Ale to díky bílým naducaným mráčkům na chvíli zmizelo.

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě do táhlého kopečka a užíval jsem si každý krok. Užíval jsem si hru světel a stínů. Užíval jsem si zpěv kamarádů ptáčků, kteří mi do kroku pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Užíval jsem si svěží vůni lesa. Užíval jsem si společnost ségruše a člobrdice.

 

Pomalu jsem tlapkal stále kupředu, když mi štěklo, že svištím s větrem o závod a chvost se mi může uvrtět radostí. Ušadla mi plápolala na kebuli taktak, že neodlétla. Ale ani to mne zastavit nemohlo. Já měl takovou radost že se toulám, až jsem byl k nezastavení.

 

Dlouho jsem svištěl do kopečka po zpevněné lesní cestě, když se po mé levé tlapce objevila měkoučká lesní cesta. Aniž bych se rozmýšlel, změnil jsem směr. V mžiku jsem svištěl po měkoučké lesní cestě, která se mi po chvíli začala zdát povědomou. Ale co mi připomínala, to jsem netušil.

 

Svištěl jsem dál, hlouběji a hlouběji do lesa. Les kolem mne se pomalu měnil. Z živého lesa kvetoucího všemi barvami jsem svištěl lesem, kde bych květinu pohledal. Pod vysokými stromy jsem občas zmerčil mech, občas borůvčí. Zmerčil jsem mnoho spadaného jehličí. Ale květinu, tu jsem nezmerčil.

 

Pomalu jsem začal zpomalovat. Užuž jsem skoro tlapkal tempem tlapka tlapku mine, když jsem pod stromem zmerčil prazvláštní stříšku. Zmerčil jsem stříšku, která vůbec nezapadala do okolí.

 

Nedalo mi to a vydal jsem se na průzkum. Utlapkal jsem jen pár kroků a byl jsem u stříšky. Chystal jsem se strčit kebuli pod stříšku, když v tom jsem zmerčil sám sebe. Celá má kebule se odrážela na hladině vodičky, kterou stříška chrání. Já jsem se sebe ták lekl, až jsem si sednul.

 

A pak mi to štěklo. Štěklo mi, že tohle místo znám. Také mi štěklo, že jsem se před lety rozhodl, že se sem vrátím a zkontroluji, co se na místě změnilo. Nezměnilo se tu skoro nic. Jen pramínek se mi zdál silnější než před lety. A za to jsem moc rád.