Velký Mehelník, PP Písecké hory

         

Kraj: Jihočeský

Okres: Písek

GPS souřadnice: 49.2945061N, 14.2244422E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/jezakojanu

Byl krásný den a já jsem se po boku taťuly a člobrdice toulal Píseckými horami. Toulal jsem se cestami i necestami. Tlapkal jsem po pěšinkách. V tlapkách jsem měl mnoho krásných cest, když mne tlapky donesly do parádní bučiny.

 

Tlapkal jsem bučinou, která se jen tak nezmerčí. V hlubokém bukovém lese rostl majestátní buk vedle majestátního buku. Pod buky byla spousta spadaného listí, ze kterého pomalu, ale jistě, začaly na svět vykukovat malé bučky. Mezi bučky, ve spoustě spadaného listí, bylo tolik pěšinek, které sváděly k průzkumu. A já jsem se nebránil.

 

Svištěl jsem napříč bučinou a zkoumal jsem pěšinku za pěšinkou. Očadla, ušadla i Famfrňák jsem měl v pohotovosti. Očadly jsem rejdil po lese a hledal jsem stopy mých místních kámošů. Důkladně jsem pozoroval blízkou přírodu, zda náhodou nezmerčím mého místního kámoše v celé jeho kráse a snad i s mláďátkem po boku. Ušadly jsem poslouchal vše, co jen se kolem mne šustlo. Od šustění mých kroků ve spadaném listí, po šumění větříčku ve větvích. I famfrňák si přišel na své. Větřil svěží vůni lesa.

 

Svištěl jsem napříč lesem a nic mne nemohlo zastavit. Zmapoval jsem mnoho pěšinek. Zjistil jsem, že v okolí bydlí mnoho mých kámošek srnek. Zjistil jsem, že po jedné z mnoha pěšinek občas projde i kámoš jelen. Zjistil jsem také, že opodál bydlí kámoši divočáci, kteří se rozrostli o spoustu mláďátek.

 

Jen co jsem zjistil, že nablízku bydlí mí lesní kámoši, vydal jsem se zpátky na cestu. Nechtěl jsem kámoše rušit. Chtěl jsem jim dopřát klid, který si zaslouží. Vždyť starat se o mláďátka není žádná legranda. Obzvlášť nyní, když mláďátek jsou plné lesy a maminy nevědí, kam dřív skočit.

 

Po boku člobrdice tlapkal jsem chvilku skoro po rovince. Než jsem se na rovince rozkoukal, zjistil jsem, taťula mi mizí v kopci, který sám vysvištím levou zadní, ale člobrdici výstup chvilku potrvá. Zamával jsem proto člobrdici chvostem na rozloučenou, kopnul jsem do vrtule a rychleji než rychle vydal jsem se za taťulou.

 

Zdolával jsem kopeček s lehkostí mi nevlastní. Když se z kopečka stal kopec, pokračoval jsem kupředu s urputností mi vlastní. Věděl jsem, že kopec zdolám, ať se děje, co se děje. Musel jsem. Vždyť vrcholky mám moc rád. A vzdát se v půli není můj styl.

 

S vypětím všech sil vyškrábal jsem se po pěšince na kopec. Protlapkal jsem mezi keři a jen co jsem se ocitl na rovince, nestačil jsem valit očadla. Byl jsem v parádní bučině, kde kamarád Puňťa a větve buků hrály světelnou pohádku. V pohádce nechyběla spousta balvanů, mezi kterými stíny vypadaly jako trpaslíci. Uprostřed vší té parády stál turistický přístřešek vybízející k odpočinku. A vedle přístřešku byla tajemná pěšinka, vedoucí mezi dvěma balvany do neznáma.

 

Počkal jsem s taťulou na člobrdici. Jen co jsem člobrdici zmerčil, vydal jsem se prozkoumat tajemnou pěšinku. Utlapkal jsem jen pár kroků, protlapkal jsem kolem stromu, když se přímo přede mnou objevila kovová tyč a vedle tyče mne ták dobře známý kámen.

 

Vedle tyče zmerčil jsem vrcholový kámen. Kámen, který je na každém vrcholu a který značí nejvyšší bod stoupání. Byl jsem na vrcholu Velký Mehelník s taťulou a s člobrdicí po boku. Byl jsem na vrcholu, kde světlo a stíny hrály pohádku nevídanou. Byl jsem na vrcholu, na kterém jsem si připadal, jako bych byl v pohádce.