Čertovo vřeteno, CHKO Brdy

 

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram 

GPS souřadnice: 49.5920253N, 13.7820667E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/kupafodaku

 

Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě z táhlého kopečka hlubokým lesem a užíval jsem si každý krok. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly vysoké stromy. Po pravé tlapce jsem měl kopec, po tlapce levé klesání. Pod stromy rostla travička i mech. Merčil jsem pařezy porostlé mechem i choroši.

 

Tlapkal jsem jen chvilku, když jsem po své pravé tlapce zmerčil mne ták dobře známou, kdysi používanou a dnes už sotva patrnou, lesní cestu.

 

To se ví, jen co jsem mou dobře známou lesní cestu, dnes tedy spíše pěšinku, zmerčil, změnil jsem směr. Opustil jsem zpevněnou lesní cestu. Vzdal jsem se klesání. V mžiku jsem svištěl do kopečka po měkoučké pěšince a od tlapek mi odlétalo jehličí.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, prosvištěl jsem borůvčím. Za chvostem jsem měl mnoho stromů a před kebulí skálu parádní. Merčil jsem skálu mne tak dobře známou. Prohlížel jsem si jí kousek po kousku. Za dobu, co jsem tu nebyl, se skála vůbec nezměnila. Pořád je ták zvláštní. Pořád je ták oslnivá.

 

Stál jsem před skálou a nemohl jsem se od ní odtrhnout. Merčil jsem mnoho výběžků, merčil jsem mnoho skulinek. Pomalu, tempem tlapka tlapku mine, tlapkal jsem kolem skály. Jak jsem tak kolem skály tlapkal, zdálo se mi, že mění tvar.

 

Z výčnělků na skále stávala se zvířata. Merčil jsem želvu, merčil jsem ptáka, merčil jsem i obrovského draka. S každým mým krokem mi výčnělky připomínaly něco jiného. Věděl jsem, že vše, co vidím, je má fantazie a že se skála neproměňuje. Ale co kdyby to přeci jen má fantazie nebyla?

 

Raději jsem kopnul do vrtule. Vysvištěl jsem kopeček a schoval jsem se za skálu. Najednou bylo po kamenných zvířatech. Najednou kolem mne nebyli draci. Po boku jsem měl skálu, před famfrňákem jsem měl nádherný les.

 

V nádherném lese přímo přede mnou merčil jsem starý buk. Buk, který býval v tomto lese dominantní. Musel být ták velký. Musel mít obrovskou korunu. Dnes část jeho kmene stojí v zemi, ale většina leží na zemi. Celý buk je porostlý choroši a pomalu si ho začíná příroda brát zase zpátky k době.

 

S mne ták dobře známým bukem v merku, rozhlédl jsem se kolem sebe. Nic se v lese za dobu mé nepřítomnosti nezměnilo. Vše bylo na svém místě. Časem nepoznamenané bylo i místo, které mi za ty roky co sem chodím, kebule nebere.

 

Jen mrňousek ode mne, skoro na samotném okraji skály, merčil jsem ve skále puklinu. Nad puklinou merčil jsem balvan větší než velký, který kdosi na skálu položil. Podle legendy to prý byl čert, podle kterého se skála jmenuje. Ale copak jsou čerti skuteční?

 

Chvilku jsem stál na místě a valil jsem očadla. Přemýšlel jsem nad tímto místem, přemýšlel jsem nad čerty. Najednou se odkudsi objevila černá koule. Jen dva bílé fleky na ní zářily. Prohnala se kolem mne, jako by mne neviděla, a letěla dál. Za chvíli kolem mne proletěla znovu. V tu chvíli jsem se zvedal a vydával jsem se na ústup.

 

Utlapkal jsem jen pár kroků, vzdálil jsem se od skály. Černá koule se ke mne zase přiřítila a jemně do mne drcla. V mžiku byla zase pryč. Vzal jsem tlapky na ramena a svištěl jsem do dáli. Za mnou se hnala černá koule. Ale už ne ták rychle, jako když jsem u skály byl. Nyní svištěla tak rychle, jako jsem svištěl já. Dva bílé fleky byly tentam. Zato jsem merčil široký úsměv na její kebuli.

 

Brzy mi štěklo, že tahle černá koule je ségruše. Jenže, byla to ségruše i u skály? Vždyť u  skály byla černá koule pekelně rychlá...

 

Dlouho, předlouho jsem si s touto myšlenkou lámal kebuli, ale na nic jsem nepřišel. Raději jsem proto přenechal svou myšlenku koňovi. Ten, přeci jen, má větší kebuli než já. Sám jsem si užíval ústup nádherným brdským lesem, ve kterém, jak moc dobře víte, je možné opravdu všechno.