Dub Dvoják, CHKO Brdy

 

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram 

GPS souřadnice: 49.6615789N, 13.7862442E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/pogatagegu

Byl krásný den a já jsem se toulal chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který mi kdykoli, když jsem jen famfrňáček z lesa vystrčil, svými paprsky zahřál kožíšek. Do kroku mi pěli kamarádi ptáčci písně krásnější než krásné. Větřík mne laskal v kožíšku. A já jsem se toulal po boku člobrdice a nic mne nemohlo zastavit.

 

Tlapkal jsem po jedné z mnoha červených cest hlubokými brdskými lesy a užíval jsem si každý krok. Nejednou mi cestu zkřížila zpevněná cesta, ale tu jsem vždy přetlapkal a dál jsem si tlapkal po cestě své. Chvilku jsem tlapkal hlubokým lesem, chvilku jsem tlapkal mezi rozkvetlými loukami. V tlapkách jsem měl mnoho kilometrů, když vládu nad oblohou převzal od Puňti tenký bílý mrak. Mrak, který byl roztažený po celé obloze a přes který jsem Puňťu už nezmerčil.

 

Ani bílý mrak na obloze mne nemohl od toulání odradit. Ba naopak. Konečně mi přestalo být teplo. Mohl jsem tak svištět po rozkvetlé louce jednou po boku kámoše motýlka, jindy po boku kámošky včelky. Nejednou jsem narazil i na pilného čmeldu, ale ten mi vždy hodně rychle uletěl.

 

S lehkostí mi vlastní toulal jsem se Brdy. Lesy střídaly louky, louky střídaly lesy. Když jsem potkal voňavou loužičku, vyláznil jsem se. Když jsem zmerčil potůček, chvilku jsem se koupal. Najednou jsem dotlapkal na rozcestí mnoha cest, kdy lesy, rozkvetlé louky, loužičky i potůčky jsem měl za chvostem. Před famfrňákem jsem měl mnoho cest, podél kterých rostly majestátní stromy a jednu travnatou louku po levé tlapce.

 

Dlouho jsem stál na místě a přemýšlel jsem, kudy dál. Cest jsem merčil mnoho, ale jen jednu krásně červenou. Červená cesta vedla mezi zelenou loukou a vzdáleným lesem. Po straně louky jsem občas zmerčil strom, jindy keř. Ale něco zvláštního, co bych chtěl prozkoumat, to jsem nezmerčil.

 

Dlouho jsem přemýšlel, kudy dál. Dlouho jsem přemýšlel, zda i nadále chci tlapkat po červené lesní cestě. Celé mé já by nejraději změnilo směr. Ale kožíšek chtěl pokračovat dál.

 

Jak si kožíšek přál, tak jsem udělal. Krásně rozkvetlou louku jsem vyměnil za louku, na které bych květinu pohledal. Les jsem nechal za chvostem. Přetlapkal jsem rozcestí a dotlapkal jsem do místa, kde jsem mohl tlapkat pouze rovně.

 

Tlapkal jsem kupředu, přímo za famfrňákem. Protlapkal jsem kolem památného stromu, který byl větší než velký. Sotva jsem si v rychlosti strom stihl prohlédnout, tlapky už mne nesly dál.

 

Přišlo mi to zvláštní, ale co naplat. Něco ve mne chtělo, abych pokračoval dál strom nestrom. Dál jsem tlapkal kupředu, přímo za famfrňákem a dotlapkal jsem ke stromu dalšímu. Tady jsem se posadil.

 

Seděl jsem na cestě a prohlížel jsem si strom. Byl ták velký. Byl ták jiný. A také byl památný. Jenže tenhle strom měl obrovské koruny. Tenhle památný strom měl dva silné kmeny. Tenhle památný strom měl jeden kořen.

 

Jen co jsem si všimnul kořene, ze kterého vyrůstaly dva kmeny, které měly každý svou korunu, něco ve mne mi dovolilo vstát a vydat se strom prozkoumat. Snad kožíšek chtěl, kdo ví, abych tento strom objevil. Prý to totiž není obyčejný památný strom. Tlapky mne donesly k památnému dubu Dvojáku.