Hadí rybník

          

Kraj: Jihočeský

Okres: Strakonice

GPS souřadnice: 49.4133206N, 13.8282806E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/gorahonace

Byl krásný den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal Tchořovickem. I počasí mi přálo. Na obloze zářil kamarád Puňťa, kolem kterého poletovaly bílé naducané mráčky. Větřík příjemně vanul. Jen občas, když větřík zavanul více, se na obloze objevil obrovský černý mračoun, který vyhrožoval zapršením. Ale já jsem se mračouna nebál. Kožíšek jsem měl ták mokrý z lázní, že byť deštík nemám moc rád, zastavit mne nemůže.

 

Spokojeně jsem si tlapkal po boku člobrdice, spokojeně jsem si hrál se ségruší. Tlapkal jsem nádhernou přírodou, která hrála všemi barvami léta. Květiny všech barev kvetly podél cest. Na keřích a keříčcích se začaly objevovat malé plody. Stromy hrály všemi barvami zelené. Mladé, světle zelené lístky, doplňovaly lístky starší, v barvě zelenější. Na větvích jehličnatých stromů byly stále patrné mladé větvičky.

 

Toulal jsem se nádhernou přírodou po boku těch, které mám rád. Zkoumal jsem zákoutí za zákoutím. Když mne tlapky pronesly kolem malého kempu, do famfrňáku mne uhodila svěží vůně vodičky.

 

To vám štěknu, kamarádi, nejdříve jsem očmuchal sebe. Ale ze mne vůně nepocházela. Pak jsem zvedl kebuli k obloze. Ale ani z oblohy vůně nepocházela. Po černém mračounu totiž nebylo na obloze ani památky. Zato Puňťa zářil do všech stran. Ale odkud vůně pocházela? To jsem musel zjistit.

 

Zastavil jsem se. Rozhlédl jsem se. Ale očadla nic nezmerčila. Zvedl jsem famfrňák k obloze. Zhluboka jsem  zavětřil. Jen co jsem pořádně natáhl, už jsem svěží vůni vodičky opět cítil. Ale odkud, to jsem na první dobrou nezjistil. Musel jsem zavětřit ještě jednou. V tu chvíli jsem měl další směr jasný.

 

Člobrdici jsem zamával chvostem na rozloučenou. Rozloučil jsem se se ségruší. Našponoval jsem očadla, zavětřil jsem famfrňákem a kopnul jsem do vrtule.

 

Rychleji než rychle svištěl jsem do kopečka po kamenité cestě. Ušadla mi plápolala na kebuli, chvost měl co dělat, aby vyrovnal i malé zatáčky. Od tlapek se mi prášilo a prach se usazoval v mém mokrém kožíšku. Ale ani to mne nemohlo zastavit. Svištěl jsem kupředu, pevně odhodlán najít svěží vodičku, kterou mi v dáli za mnou nahlásil můj famfrňák.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, přesvištěl jsem přes prašnou cestu. Prosvištěl jsem přes travnatou plážičku, obsvištěl jsem dřevěnou chaloupku. Jen co jsem měl chaloupku za chvostem, ozvalo se čvachtnutí. V tu chvíli se celé mé já ocitlo po bříško ve vodičce.

 

Tlapkal jsem rybníkem s průzračně čistou vodičkou. V dáli daleké, na protějším břehu, merčil jsem les. Kousek ode mne plula po hladině rybníku labutí rodinka. Nikam nespěchala. Stejně jako já si užívala osvěžující vodičku. A kdo ví, třeba si jí užívá dodnes. Stejně jako bych si jí užíval já, kdybych nemusel z vodičky ven. To víte, oblohu zase obsadil mračoun a já si nebyl jist, zda se člobrdice poběží schovat, nebo zda se na břehu rybníku usadí.