Kaprov
Kraj: Jihočeský
Okres: Strakonice
GPS souřadnice: 49.4278522N, 13.8224478E
Odkaz do map: https://mapy.cz/s/dodoheceba
Byl krásný den. Na obloze zářil
kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti pluly bílé naducané
mráčky, které Puňťu škádlily tím, že ho občas schovaly. Ale Puňťa se nedal. Co
chvilku mráček poslal dál a rozzářil se na obloze v celé své kráse. A bylo
zase teplíčko.
Tento krásný den jsem se toulal
po jižních Čechách. Ve společnosti ségruše a člobrdice se mi toulalo, jedna
radost. Ze stínu keřů a korun stromů mi do kroku pěli kamarádi ptáčci ty
nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Po boku mi bzučely kámošky včelky,
které pilně sosaly med z místních květin. I kámoše motýly a čmeldy jsem
občas zmerčil. Ale opravdu jen občas.
Užíval jsem si každý krok, který
jsem na zpevněné cestě utlapkal. Tlapky mne nesly nádhernou přírodou a já
nevěděl, kam mám koukat dřív. Nejdříve mne nesly podél lesa. Později les
vystřídalo pole. Příroda po mé levé tlapce byla schovaná za vysokou travičkou.
Když vysoká travička po mé levé tlapce skončila, objevil jsem turistický
přístřešek s poznávací tabulí.
U tabule jsem se musel zastavit.
Bylo na ní namalováno tolik mých kámošů. Merčil jsem šupináče, merčil jsem
opeřené kámoše a nechyběli ani kámoši z hmyzí říše. Čmeldu, toho jsem
poznal na první dobrou. Ale ostatní kámoši mi mnohdy dali zabrat. Naštěstí byli
všichni mí kámoši představeni a já krom jména zjistil i něco málo o jejich
působišti a životě.
S novými vědomostmi tlapkal
jsem dál. Utlapkal jsem jen pár kroků, když pole po mé pravé tlapce skončilo.
Naproti poli, po mé levé tlapce, zmerčil jsem mezi keři ukrytý křížek. Jak jsem
tak stál u křížku a valil jsem očadla, uhodila mne do famfrňáku vůně vodičky.
Jen co jsem vodičku navětřil,
rozloučil jsem se s křížkem a vrátil jsem se na cestu. Pořádně jsem se
rozhlédl. Hodil jsem očadlem nalevo a protočil jsem očadla. To, co jsem
zmerčil, mi dalo rychlost do tlapek.
Než jsem se pořádně rozkoukal,
tlapky už mne nesly dál. Svištěl jsem po zpevněné cestě a od tlapek se mi
ozýval dusot. Svištěl jsem dál, kupředu, přímo za famfrňákem a nic mne nemohlo
zastavit. Usvištěl jsem mnoho kroků, sesvištěl jsem z cesty. Přesvištěl
jsem přes malou louku, skočil jsem dlouhý skok a ozvalo se čvachtnutí. To se
celé mé já ocitlo ve vodičce.
Tedy, celé mé já. Celé mé já, až
na hřbet, se octilo ve vodičce. Ale že mi hřbet kouká, to mi vůbec nevadilo.
Bříško se chladilo. Kožíšek byl mokrý. Celé tlapky byly ve vodičce. A to mi ke
štěstí stačilo.
Jen chvilku jsem měl rybník sám
pro sebe. Jen chvilku jsem dělal kámošům šupináčům proplouvačku. Jen chvilku
jsem pozoroval kámošky kačenky opodál. Být to na mne, vše bych dělal mnohem
déle. Jenže to by vedle mne nesměla dopadnout dělová koule, které se kámoši
šupináči ták lekli, že v mžiku byli pryč. I já jsem se lekl, protože jsem
to nečekal. Ale jakmile jsem zmerčil zubatý úsměv na černé kebuli, jakmile jsem
zmerčil čertíky v hnědých očích, hned jsem věděl, že to, co vedle mne
dopadlo, není nic hrozného. Také jsem věděl, že to není strašidlo (i když o tom
by se na první pohled dalo pochybovat). Na první dobrou mi štěklo, že vedle mne
dopadla ségruše, která si myslela, že mne vyleká.
Co vám budu, kamarádi, štěkat,
trošku jsem se opravdu leknul. Ale to ségruši štěkat nebudu. Vždyť ona by to na
mne mohla zkusit i příště. A to já bych nerad. Ale koneckonců, byl jsem moc
rád, že vedle mne dopadla zrovna ségruše. Vždyť mi namočila i zbytek kožíšku,
který byl do té doby elegantně suchý.
Komentáře
Okomentovat