Kaprov

 

Kraj: Jihočeský

Okres: Strakonice

GPS souřadnice: 49.4278522N, 13.8224478E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/dodoheceba

Byl krásný den. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti pluly bílé naducané mráčky, které Puňťu škádlily tím, že ho občas schovaly. Ale Puňťa se nedal. Co chvilku mráček poslal dál a rozzářil se na obloze v celé své kráse. A bylo zase teplíčko.

 

Tento krásný den jsem se toulal po jižních Čechách. Ve společnosti ségruše a člobrdice se mi toulalo, jedna radost. Ze stínu keřů a korun stromů mi do kroku pěli kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Po boku mi bzučely kámošky včelky, které pilně sosaly med z místních květin. I kámoše motýly a čmeldy jsem občas zmerčil. Ale opravdu jen občas.

 

Užíval jsem si každý krok, který jsem na zpevněné cestě utlapkal. Tlapky mne nesly nádhernou přírodou a já nevěděl, kam mám koukat dřív. Nejdříve mne nesly podél lesa. Později les vystřídalo pole. Příroda po mé levé tlapce byla schovaná za vysokou travičkou. Když vysoká travička po mé levé tlapce skončila, objevil jsem turistický přístřešek s poznávací tabulí.

 

U tabule jsem se musel zastavit. Bylo na ní namalováno tolik mých kámošů. Merčil jsem šupináče, merčil jsem opeřené kámoše a nechyběli ani kámoši z hmyzí říše. Čmeldu, toho jsem poznal na první dobrou. Ale ostatní kámoši mi mnohdy dali zabrat. Naštěstí byli všichni mí kámoši představeni a já krom jména zjistil i něco málo o jejich působišti a životě.

 

S novými vědomostmi tlapkal jsem dál. Utlapkal jsem jen pár kroků, když pole po mé pravé tlapce skončilo. Naproti poli, po mé levé tlapce, zmerčil jsem mezi keři ukrytý křížek. Jak jsem tak stál u křížku a valil jsem očadla, uhodila mne do famfrňáku vůně vodičky.

 

Jen co jsem vodičku navětřil, rozloučil jsem se s křížkem a vrátil jsem se na cestu. Pořádně jsem se rozhlédl. Hodil jsem očadlem nalevo a protočil jsem očadla. To, co jsem zmerčil, mi dalo rychlost do tlapek.

 

Než jsem se pořádně rozkoukal, tlapky už mne nesly dál. Svištěl jsem po zpevněné cestě a od tlapek se mi ozýval dusot. Svištěl jsem dál, kupředu, přímo za famfrňákem a nic mne nemohlo zastavit. Usvištěl jsem mnoho kroků, sesvištěl jsem z cesty. Přesvištěl jsem přes malou louku, skočil jsem dlouhý skok a ozvalo se čvachtnutí. To se celé mé já ocitlo ve vodičce.

 

Tedy, celé mé já. Celé mé já, až na hřbet, se octilo ve vodičce. Ale že mi hřbet kouká, to mi vůbec nevadilo. Bříško se chladilo. Kožíšek byl mokrý. Celé tlapky byly ve vodičce. A to mi ke štěstí stačilo.

 

Jen chvilku jsem měl rybník sám pro sebe. Jen chvilku jsem dělal kámošům šupináčům proplouvačku. Jen chvilku jsem pozoroval kámošky kačenky opodál. Být to na mne, vše bych dělal mnohem déle. Jenže to by vedle mne nesměla dopadnout dělová koule, které se kámoši šupináči ták lekli, že v mžiku byli pryč. I já jsem se lekl, protože jsem to nečekal. Ale jakmile jsem zmerčil zubatý úsměv na černé kebuli, jakmile jsem zmerčil čertíky v hnědých očích, hned jsem věděl, že to, co vedle mne dopadlo, není nic hrozného. Také jsem věděl, že to není strašidlo (i když o tom by se na první pohled dalo pochybovat). Na první dobrou mi štěklo, že vedle mne dopadla ségruše, která si myslela, že mne vyleká.

 

Co vám budu, kamarádi, štěkat, trošku jsem se opravdu leknul. Ale to ségruši štěkat nebudu. Vždyť ona by to na mne mohla zkusit i příště. A to já bych nerad. Ale koneckonců, byl jsem moc rád, že vedle mne dopadla zrovna ségruše. Vždyť mi namočila i zbytek kožíšku, který byl do té doby elegantně suchý.