Pomník Františka Roje, CHKO Brdy

 

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram 

GPS souřadnice: 49.6546942N, 13.7984047E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/fufutezafo

Byl krásný den a já jsem se toulal mými oblíbenými Brdy. Do kroku mi pěli kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, kterým mi svými paprsky zahříval kožíšek. Větříček si jen tak šuměl ve větvích. Tento krásný den jsem se toulal mými oblíbenými Brdy po boku ségruše a člobrdice a byl jsem moc zvědav, kam mne tlapky zanesou.

 

Tlapkal jsem ve stínu vysokých stromů po měkoučkých lesních cestách. Láznil jsem se ve voňavých bahnitých loužičkách. Svištěl jsem po pěšinkách a hledal jsem stopy mých místních kámošů, abych věděl, kdo tu bydlí a zjistil, kdo se přestěhoval. V tlapkách jsem měl mnoho kilometrů, když jsem se ocitl na zpevněné lesní cestě.

 

Jen co se mé tlapky dotkly zpevněné lesní cesty, příroda kolem mne se proměnila. Tentam byl hluboký les. Tatam byly loužičky. O bahýnku a láznění jsem si mohl nechat jen zdát. Mladý les se objevil po mé pravé tlapce. Po tlapce levé merčil jsem brdské hřebeny a spoustu pidi stromků, které se za několik málo let ukáží v celé své kráse.

 

Pomalu a jistě tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě a kebulí se mi honila spousta myšlenek. Zdálo se mi, jako bych tu kdysi dávno byl. Ale místo jsem nepoznával. Až když jsem protlapkal zatáčkou, zmerčil jsem místo mne ták dobře známé a v mžiku mi štěklo, kde to jsem.

 

Jen co jsem se zorientoval, jen co mi štěklo, kde to vlastně jsem, jen co jsem chtěl vyrazit kupředu, schoval se kámoš Puňťa za mraky, větřík silně zafoukal a mne štěklo, že musím kopnout do vrtule, protože by se mohlo stát, že také zmoknu.

 

Zmoknout, to jsem opravdu nechtěl. Ne, že bych vodičku neměl rád. Vždyť sami víte, jaký jsem vodomil. Ale vodička, která padá z oblohy, na tu si můj kožíšek ještě nezvykl. Raději jsem proto kopnul do vrtule a rychleji než rychle vyrazil jsem k parkovišti, na kterém mne čekal kámoš Toyoťák.

 

Svištěl jsem po zpevněné lesní cestě a nic mne nemohlo zastavit. Od tlapek se mi ozýval dusot, ze stejkárny se mi ozývalo funění. Svištěl jsem kupředu, jak nejrychleji jsem mohl, když v tom, najednou, přímo přede mnou, vyrostl v kopci kamenný památník.

 

V mžiku bylo po svištění. V mžiku bylo po úniku před deštěm. Po levé tlapce merčil jsem místo, které jsem za každou cenu musel prozkoumat.

 

Jen co jsem místo zmerčil, změnil jsem směr. Sesvištěl jsem ze zpevněné lesní cesty. Skočil jsem pár dlouhý skoků, vyskočil jsem na schůdek. V celé své kráse, přímo před mým famfrňákem, objevil se památník věnovaný památce panu Františku Rojovi z Rožmitálu pod Třemšínem, který padl po nerovném boji s německými okupanty v roce 1945.

 

To vám štěknu, kamarádi, po dlouhé době jsem našel památníček upomínající na někoho z blízkého okolí. Po dlouhé době narazil jsem na památníček, který vybízí k zastavení. A k zamyšlení. Po dlouhé době narazil jsem na památníček, u kterého se procházející člobrdové opravdu zastaví.