Rozpuklá skála, CHKO Brdy

 

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram 

GPS souřadnice: 49.6322872N, 13.8014106E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/mulucujucu

Byl krásný letní den a já jsem se toulal po Brdech. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti pluly bílé naducané mráčky, které si s Puňťou hrály na schovávanou. Když zářil na obloze kamarád Puňťa, v lese se odehrávala hra světel a stínů. Když bílé naducané mráčky Puňťu schovaly, les ztmavnul a stal se tajemným. V tu chvíli ze svých skrýší vylétli kamarádi ptáčci i kámoši motýli a les jako mávnutím kouzelného proutku ožil. Jakmile se však na obloze objevil kamarád Puňťa, motýli i ptáčci se schovali do stínu a z korun stromů se začal ozývat zpěv ptáčků.

 

S úsměvem na kebuli, s člobrdicí po boku a s radostí v kožíšku tlapkal jsem lesem. Užíval jsem si každý krok tak, jak to umím jen já. Cesta křížila cestu, klesání se měnilo ve stoupání. Jen hluboký les zůstával na svém místě. Byl všude kolem mne.

 

Tlapkal jsem hlubokým lesem a cesta mi šla krásně od tlapek. Než jsem se nadál, byl jsem na rozcestí. Musel jsem se rozhodnout, kudy dál. Mohl jsem se vydat všemi směry. Mohl jsem si vybrat mezi několika cestami a spoustou pěšinek. Dodnes nevím, co mne k tomu vedlo, ale nakonec zvítězila měkoučká lesní cesta zarostlá travičkou a sotva viditelná v terénu.

 

Než jsem se nadál, tlapky mne nesly dál. Protlapkal jsem mladým lesem. Protlapkal jsem zatáčkou. Najednou se celé mé já ocitlo ve stínu vysokých stromů. Po levé tlapce merčil jsem dlouhou skálu a lesní školku. Po pravé tlapce merčil jsem spoustu pěšinek. Přímo před famfrňákem merčil jsem místo nevídané. Byť mi bylo povědomé, kde to jsem, na to ne a ne si vzpomenout.

 

Chvilku jsem stál na místě a přemýšlel nad tím, kde to vlastně jsem. Najednou jsem zjistil, že svištím s větrem o závod, kupředu, přímo za famfrňákem. Od tlapek mi odlétalo jehličí a spadané listí. Ušadla mi plápolala na kebuli a taktak se udržela. A já jsem svištěl kupředu a nic mne nemohlo zastavit.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem i dlouhý skok. Čím blíže místu jsem byl, tím bylo větší. Po posledním skoku se místo přede mnou otevřelo a já zmerčil skálu s obrovskou puklinou přímo přede mnou a takovým sešupem, jaký jsem už dlouho nezmerčil.

 

Na poslední chvíli začal jsem brzdit. Nebylo to snadné. Celé mé já letělo dopředu. Puklina byla větší a větší. Na poslední chvíli jsem zrychlil, usvištěl jsem velký oblouk a na místě jsem se posadil.

 

Seděl jsem na chvostu s očadly navrch kebule. Přímo přede mnou byla propast z brdských propastí snad největší. Koukal jsem před sebe, prohlížel jsem si skálu. Když v tom mi to štěklo. Štěklo mi, že jsem u Rozpuklé skály. Skály, ke které když se přijde shora, není po skále skoro ani památky. Až na poslední chvíli se skála objeví a s ní se objeví i propast. Propast úzká a hluboká.

 

Kdysi dávno jsem si štěkl, že bych chtěl toto místo zmerčit zdola. Ale to se mi tentokrát opět nepovedlo. Ale víte vy co, kamarádi? Není všem dnům konec. Třeba jednou mne k Rozpuklé skále tlapky opět zanesou. Třeba se tentokrát trefí a objevím se pod skálou. Zdola je prý skála vidět z dálky daleké. Navíc se prý dá puklinou dostat vzhůru. Ale kdo ví, sám jsem to nezkoušel. Vím to jen z doslechu. Ale jednou to prubnu. A jak to dopadlo, to vám štěknout nezapomenu.