Rozpuklá skála, CHKO Brdy
Kraj: Středočeský
Okres: Příbram
GPS souřadnice: 49.6322872N, 13.8014106E
Odkaz do map: https://mapy.cz/s/mulucujucu
Byl krásný letní den a já jsem se
toulal po Brdech. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem.
Kolem Puňti pluly bílé naducané mráčky, které si s Puňťou hrály na
schovávanou. Když zářil na obloze kamarád Puňťa, v lese se odehrávala hra
světel a stínů. Když bílé naducané mráčky Puňťu schovaly, les ztmavnul a stal
se tajemným. V tu chvíli ze svých skrýší vylétli kamarádi ptáčci i kámoši
motýli a les jako mávnutím kouzelného proutku ožil. Jakmile se však na obloze
objevil kamarád Puňťa, motýli i ptáčci se schovali do stínu a z korun
stromů se začal ozývat zpěv ptáčků.
S úsměvem na kebuli,
s člobrdicí po boku a s radostí v kožíšku tlapkal jsem lesem.
Užíval jsem si každý krok tak, jak to umím jen já. Cesta křížila cestu, klesání
se měnilo ve stoupání. Jen hluboký les zůstával na svém místě. Byl všude kolem
mne.
Tlapkal jsem hlubokým lesem a
cesta mi šla krásně od tlapek. Než jsem se nadál, byl jsem na rozcestí. Musel
jsem se rozhodnout, kudy dál. Mohl jsem se vydat všemi směry. Mohl jsem si vybrat
mezi několika cestami a spoustou pěšinek. Dodnes nevím, co mne k tomu
vedlo, ale nakonec zvítězila měkoučká lesní cesta zarostlá travičkou a sotva
viditelná v terénu.
Než jsem se nadál, tlapky mne
nesly dál. Protlapkal jsem mladým lesem. Protlapkal jsem zatáčkou. Najednou se
celé mé já ocitlo ve stínu vysokých stromů. Po levé tlapce merčil jsem dlouhou
skálu a lesní školku. Po pravé tlapce merčil jsem spoustu pěšinek. Přímo před
famfrňákem merčil jsem místo nevídané. Byť mi bylo povědomé, kde to jsem, na to
ne a ne si vzpomenout.
Chvilku jsem stál na místě a
přemýšlel nad tím, kde to vlastně jsem. Najednou jsem zjistil, že svištím
s větrem o závod, kupředu, přímo za famfrňákem. Od tlapek mi odlétalo
jehličí a spadané listí. Ušadla mi plápolala na kebuli a taktak se udržela. A
já jsem svištěl kupředu a nic mne nemohlo zastavit.
Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil
jsem i dlouhý skok. Čím blíže místu jsem byl, tím bylo větší. Po posledním
skoku se místo přede mnou otevřelo a já zmerčil skálu s obrovskou puklinou
přímo přede mnou a takovým sešupem, jaký jsem už dlouho nezmerčil.
Na poslední chvíli začal jsem
brzdit. Nebylo to snadné. Celé mé já letělo dopředu. Puklina byla větší a
větší. Na poslední chvíli jsem zrychlil, usvištěl jsem velký oblouk a na místě
jsem se posadil.
Seděl jsem na chvostu
s očadly navrch kebule. Přímo přede mnou byla propast z brdských
propastí snad největší. Koukal jsem před sebe, prohlížel jsem si skálu. Když
v tom mi to štěklo. Štěklo mi, že jsem u Rozpuklé skály. Skály, ke které
když se přijde shora, není po skále skoro ani památky. Až na poslední chvíli se
skála objeví a s ní se objeví i propast. Propast úzká a hluboká.
Kdysi dávno jsem si štěkl, že
bych chtěl toto místo zmerčit zdola. Ale to se mi tentokrát opět nepovedlo. Ale
víte vy co, kamarádi? Není všem dnům konec. Třeba jednou mne k Rozpuklé
skále tlapky opět zanesou. Třeba se tentokrát trefí a objevím se pod skálou.
Zdola je prý skála vidět z dálky daleké. Navíc se prý dá puklinou dostat
vzhůru. Ale kdo ví, sám jsem to nezkoušel. Vím to jen z doslechu. Ale
jednou to prubnu. A jak to dopadlo, to vám štěknout nezapomenu.
Komentáře
Okomentovat