Rybník Radov

          

Kraj: Jihočeský

Okres: Strakonice

GPS souřadnice: 49.4243939N, 13.8201078E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/jularetodo

Byl krásný den a já jsem se toulal po jižních Čechách. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky. Obloha byla jako z pohádky a já jsem se na ní nemohl vynadívat.

 

Tlapkal jsem po měkoučké cestě s lesem po levé tlapce a polem po tlapce pravé. Chvilku jsem zkoumal přírodu, chvilku jsem dělal psí kusy se ségruší. Cesta mi šla krásně od tlapek a než jsem se nadál, byl jsem na jejím konci a musel jsem se rozhodnout, kudy dál. Mohl jsem tlapkat doprava, mezi polem a keři. Mohl jsem tlapkat doleva, po hrázi rybníku.

 

Jen co mi v kebuli štěklo slovo rybník, bylo po rozhodování. Než se člobrdice zmohla na slovo, než se ségruše stihla rozhlédnout, ozvalo se čvachtnutí. To se celé mé já ocitlo v průzračné vodičce rybníku Radova.

 

Tlapkal jsem si rybníkem s radostí mne vlastní. Tlapkal jsem dlouho, předlouho. Hráz rybníku byla čím dál tím menší, střed rybníku byl blíž a blíž, a já jsem si stále nenamočil hřbet. Zato kámoši šupináči ze mne měli proplouvačku. Pluli mi mezi tlapkami, lechtali mne na bříšku. A to jsem nemohl nechat jen tak.

 

Chvíli jsem se nechal lechtat a dělal jsem, jako že se nic neděje. Jenže najednou mne lechtalo tolik šupináčů, že jsem musel začít utíkat. Ale utečte ve vodě šupináči. Mne tlapky neběžely a plavat jsem nemohl. Navíc šupináčů pod celým mým já přibývalo. Bylo jich tolik. Byli všude kolem mne.

 

To vám štěknu, kamarádi, čím více mne kamarádi šimrali, tím rychleji jsem se snažil zmizet. Jak jsem svištět nemohl a sotva jsem tlapkal, kámošů šupináčů kolem mne přibývalo. Najednou jsem zjistil, že skáču rybníkem, vrtím si chvostem, na kebuli mám úsměv od ušadla k ušadlu a nevím, zda se mi chce z rybníku ven, nebo zda si chci hrát dál.

 

Když jsem však zmerčil člobrdici na druhém konci hráze, štěklo mi, že bych měl kopnout do vrtule. Rozloučil jsem se s kámoši šupináči, štěkl jsem jim, že se příští rok zase vrátím, a než se nadáli, už jsem svištěl po hrázi rybníku k rybářské chaloupce, u které na mne čekala člobrdice se ségruší.