Vitanovy

        

Kraj: Jihočeský

Okres: Strakonice

GPS souřadnice: 49.4183817N, 13.8248281E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/dozovemopa

Byl krásny den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal po jižních Čechách. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a svými paprsky mi zahříval kožíšek. Příjemný větřík vanul. Ptáčci pěli písně krásnější než krásné. Kámoši motýli poletovali po boku kámošek včelek. Kamarádi mravenečci pilně stavěli svá mraveniště v pařezech podél cest. Mne se toulalo, jedna radost a nevěděl jsem, kam koukat dřív.

 

Tlapka střídala tlapku. Očadla, ušadla i famfrňák byly ve svém živlu. Po levé tlapce jsem měl hluboký les. Po boku jsem měl ségruši a člobrdici. Po tlapce pravé jsem měl mladý les.

 

Tlapkal jsem si stále kupředu a nic mne nemohlo zastavit. Chvilku jsem dělal psí kusy se ségruší, chvilku jsem se kochal přírodou. Najednou přede mnou vyrostl vysoký hubený strom. Strom, který by nebyl ničím zvláštním, kdyby na něm nebyla vydra.

 

To vám štěknu, kamarádi, když jsem na stromě zmerčil vydru, leknutím jsem si povyskočil. Naštěstí ve chvíli, kdy se mé tlaky opět dotkly země, mi štěklo, že vydra není živá. A také mi kebulí proletěla myšlenka, zda mne nešálí zrak. Při výskoku z leknutí jsem si totiž za mladými stromky všiml místa modrého, které jako by nikde nekončilo. Ale obloha to nebyla. Tím jsem si byl jist.

 

Zvědavější než zvědavý vyrazil jsem kupředu. Moc dobře vím, že v leknutí někdy merčím věci. Ale také moc dobře vím, že když se mi něco v leknutí zdá, mnohdy to není klam. Proto jsem nyní svištěl kupředu, od tlapek se mi prášilo a já jsem se nemohl dočkat chvíle, až budu mít mladý les za chvostem a budu na místě, na kterém bych si ták móc přál být.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, prosvištěl jsem zatáčkou. Mladý les po mé pravé tlapce skončil. Já jsem se ocitl na místě, na kterém jsem být chtěl. Byl jsem na místě, které jsem při výskoku zmerčil.

 

Po levé tlapce jsem měl stále vzrostlý les. Po tlapce pravé, to byla jiná. Po tlapce pravé měl jsem krásně modrou vodičku. Vodičku, která jako by neměla skončit. Až v dáli daleké zmerčil jsem břeh. Až v dáli daleké zmerčil jsem rybářský domek.

 

Stál jsem na hrázi a valil jsem očadla. Moc rád bych do vodičky skočil. Ale copak to šlo? Všude, kam jen očadlo u břehu pohlédlo, seděla má opeřená kámoška kačenka. Kde neseděla kačenka, seděl kačer. A všude byla spousta kachňátek, které už nebyly roztomile žluté, ale ještě měli hnědá pírka, ve kterých neumí létat, ale zda se jedná o kačenku či kačera ještě nepoznáte.

 

Ano, kamarádi, tušíte správně, v tomto krásném rybníku jsem se nevykoupal. Nechtěl jsem kámoše a kámošky plašit. Vždyť oni se mne nebáli. Oni tu byli doma. A kde jsou divocí kámoši doma, tam já na návštěvu nehodím. Stejně jako nechodí na návštěvu ke mne.