Čákova vyhlídka, CHKO Brdy

 

 

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram 

GPS souřadnice: 49.6551208N, 13.8174658E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/numohegela

 

Byl krásný den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal mou oblíbenou chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který mi svými paprsky zahříval kožíšek. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky, které Puňťu trošku zlobily a co chvíli ho schovaly ve svých peřinkách.

 

Tlapkal jsem po zpevněné cestě v barvě cihel a nic mne nemohlo zastavit. Všude, kam jen jsem se podíval, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil jsem jeden velký koberec borůvčí. Občas jsem v borůvčí zmerčil pařez, který dal domov mým kámošům z hmyzí říše, houbičkám a mechu. Občas jsem v borůvčí zmerčil tajemnou pěšinku, která se mne snažila svést k průzkumu. Já jsem však všem svodům odolal. S radostí mi vlastní tlapkal jsem po cestě zaposlouchaný do zpěvu kamarádů ptáčků a spokojeně jsem si od kroku vrtěl chvostem.

 

Dlouho jsem tlapkal lesem, dlouho jsem tlapkal po rovince. Dlouho mi cestu nezkřížila cesta jiná, než po které jsem tlapkal. Najednou však tohle všechno zmizelo. Z rovinky se stalo sotva znatelné stoupání. Les, kterým jsem dosud tlapkal, skončil. Cesta má se rozdělila v mnoho cest.

 

Stál jsem na rozcestí a valil jsem očadla. Mohl jsem se vydat tolika směry. Mohl jsem se vydat po mnoha mne moc dobře známých cestách. Mohl jsem se vydat po několika cestách, které zase až tak moc v tlapkách ještě nemám. Mohl jsem se také vydat po měkoučké cestě přímo za famfrňákem.

 

Rozhodování to nebylo snadné, ale nakonec jsem se přeci jen rozhodl. Vydal jsem se dál, přímo za famfrňákem, po měkoučké lesní cestě plné kořenů.

 

Tlapkal jsem dál po měkoučké cestě mezi dvěma koberci borůvčí. Tlapky mne nesly dál a dál, kupředu, přímo za famfrňákem. Najednou jsem zjistil, že si svištím s větrem o závod po pěšince a borůvčí mne šimrá na bříšku.

 

Svištěl jsem borůvčím jako jura a užíval jsem si každý krok. Po pravé tlapce merčil jsem les. Po levé tlapce mi svět ležel u tlapek. V dáli daleké merčil jsem kopce a kopečky. O trošku blíže merčil jsem pole, louky, městečka i vísky. Najednou jsem přímo před sebou zmerčil lesní školku a před ní obrovitánský betonový pilíř, na kterém prý kdysi dávno stával jeden z vojenských radarů.

 

To vám štěknu, kamarádi, jak jsem pilíř zmerčil, leknutím jsem si povyskočil. Když jsem pilíř rychle zmapoval, vyskočil jsem si ještě jednou. Tentokrát to nebyl skok z leknutí. Tentokrát to byl skok radostný. Zjistil jsem, kde to jsem a moc dobře jsem věděl, kudy se vydám dál.

 

S lesní školkou po levé tlapce, s kobercem borůvčí a lesem po tlapce pravé, vydal jsem se pěšinkou kupředu, přímo za famfrňákem. Čím déle jsem po pěšince tlapkal, tím užší pěšinka byla. Čím užší pěšinka byla, tím více překážek jsem překonával. Musel jsem přetlapkat padlé stromy, musel jsem překonat pařezy. Než jsem se nadál, vyrostla po mé levé tlapce hubená borovička. Vedle borovičky zjevila se cestička. Cestička, kterou jsem sesvištěl, jako zamlada.

 

Než jsem se na pěšince pořádně rozkoukal, už jsem měl v tlapkách další kus cesty. Na konci této cesty skočil jsem dlouhý skok a dopadl jsem na místo mne ták milé. Dopadl jsem na místo, kam mne tlapky poprvé zanesly před lety. Tehdy byl všude kolem hluboký les a přes stromy bylo vidět sotva pár metrů. Dnes je z místa vidět do dálky daleké. Jsou vidět hory i kopečky. Je vidět na pole i louky.

 

Tentokrát mne tlapky zanesly na Čákovu vyhlídku. Dnes na této vyhlídce leží každému výletníkovi svět u tlapek. Ale tak tomu není dlouho. A dlouho tomu ani nebude. Už nyní rostou v kopci mladé stromky, které se co nevidět stanou statnými stromy, které opět ukryjí vyhlídku v hlubokém lese.