Černívský rybník

  

Kraj: Středočeský

Okres: Strakonice

GPS souřadnice: 49.4769672N, 13.9360569E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/fozocekuca

 

Byl krásný letní den a já jsem se po boku člobrdice toulal po jižních Čechách. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, doma na mne čekala ségruše. Byl jsem moc rád, že jsem si na toulku vyrazil s člobrdicí jen já. To se mi to hned líp tlapká a navíc, hlídám jen jednu holku. Ono hlídat dvě holky, to už je trošku náročnější a malý odpočinek od hlídání si zaslouží každý z nás.

 

Tlapky mne nesly po zpevněné cestě kupředu, přímo za famfrňákem. Než jsem se nadál, navětřil jsem vodičku. Pořádně jsem se rozhlédl kolem sebe a ano, byla tam. Jen pár kroků ode mne zmerčil jsem tolik vodičky, kolik jsem dlouho nezmerčil. Dokonce jsem zmerčil i cestičku, po které se dalo snadno do vodičky vsvištět. Ale já jsem odolal.

 

Pomalu a nejistě, obtlapkal jsem cestu vedoucí do vodičky a vydal jsem se po cestě vedlejší. Cesta vedlejší mne zavedla na hráz rybníku. Tlapkal jsem po hrázi, se spoustou vodičky u tlapek. Po pravé tlapce merčil jsem skálu a chaloupky. Po tlapce levé merčil jsem kostel. Přímo před sebou merčil jsem vodičku, ale její konec, ten jsem nezmerčil.

 

Pomalu jsem tlapkal po hrázi dál. K vodičce jsem se nepřiblížil. Člobrdice nevěřila vlastním očím. I já jsem nevěřil vlastním očadlům. Proč se mi do vodičky nechtělo, to dodnes nevím.

 

Přetlapkal jsem hráz, prosvištěl jsem se lesem. Než jsem se nadál, byl jsem na skále u chaloupek a rybník jsem měl u tlapek. Merčil jsem kámošky kačenky, merčil jsem labutí rodinku. Merčil jsem spoustu šupináčů u hladiny rybníku. Vodní svět mi ležel u tlapek a já jsem se jen kochal. Když kačenky i labutě odplavaly, vydal jsem se dál.

 

Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě s mokřadem mezi mnou a rybníkem. Všude po mé levé tlapce bylo super bájo voňavé bahýnko. Merčil jsem padlé stromy, merčil jsem tlející rostlinky. Merčil jsem pařezy, které daly domov mechům, houbám i broučkům a jiným rostlinkám. Merčil jsem zajímavá zákoutí, o kterých ani mapy nemají tušení.

 

Když jsem měl v tlapkách už několik kilometrů, když jsem měl v merku mnoho zákoutí, když jsem tlapkal po zpevněné cestě zpátky k Toyoťákovi, štěklo mi, že už je na čase smočit celé své já v osvěžující vodičce. V prvním zákoutí, kde vedle cesty nerostly stromy, vydal jsem se k vodičce. Sesvištěl jsem z kopečka a skočil jsem do vodičky. To, co se stalo, to mi dodnes kebule nebere.

 

Jak jsem dopadl do vodičky, ozvalo se čvachtnutí. Stál jsem po bříško ve vodě, ale to bylo všechno. Čekal jsem, že hupsnu do vodičky a budu plavat. A ono toto. Vydal jsem se proto rybníkem dál, do jeho středu. Obtlapkal jsem balvany, břeh jsem měl daleko za chvostem. Jenže vodičky nepřibývalo. Tlapkal jsem stále dál a dál, když jsem z dálky daleké zaslechl své jméno. Otočil jsem se a zjistil, že jsem skoro v půlce rybníku a břeh mám dost daleko za chvostem.

 

Co naplat, ze břehu mne volala člobrdice. Chtěla, abych se vrátil. Jak si člobrdice přála, tak se i stalo. Sice jsem si nezaplaval, ale alespoň jsem se osvěžil. Navíc, prochajda kolem Černívského rybníku mi mnohé dala. Protlapkal jsem se nádhernou přírodou. Zmerčil jsem spoustu krásných zákoutí. A že jsem si nezaplaval? Nevadí, vždyť koupací rybník mám doma za humny. Tam si plavání vynahradím.