Hřebence (Holý vrch), CHKO Brdy

 

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram 

GPS souřadnice: 49.5796169N, 13.7765803E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/kukepavopu

Byl krásný den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal mou oblíbenou chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. U Puňti se občas objevil bílý mráček, ale tak se stalo opravdu jen občas. Slabý větřík šuměl ve větvích stromů a občas se prohnal i hustými keři. Zkrátka den byl jako stvořený pro pořádnou prochajdu a nebyl bych to já, kdybych toho nevyužil.

 

Tlapkal jsem do táhlého kopečka a užíval jsem si každý krok. Očadla si prohlížela nádhernou přírodu. Ušadla poslouchala šumění větříčku ve větvích a zpěv kamarádů ptáčků, kteří mi do kroku pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Famfrňák větřil omamnou vůni lesa a dozrávajících borůvek. Najednou vší tou krásou prosvištěla ségruše a hnala se kupředu. Kam, to asi netušila ani ona sama.

 

To se ví, nemohl jsem dopustit, aby ségruše byla první. Kam sviští, to jsem sice nevěděl, ale moc dobře jsem věděl, že ať je to kam chce, musím tam být první. V mžiku jsem tak svištěl kupředu s radostí mi vlastní a nic mne nemohlo zastavit.

 

Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Ušadla mi plápolala na kebuli. Chvost měl co dělat, aby vyrovnal zatáčky. Od tlapek se mi prášilo. Celé mé já se neslo kupředu a pronásledovalo ségruši.

 

Než jsem se pořádně rozsvištěl, byl jsem na rozcestí. Stál jsem skoro na kopečku, kde jsem merčil tolik cest, kolik bych ani na drápkách jedné tlapky nespočítal. Jen ségruši jsem nemerčil. Stál jsem na rozcestí, přemýšlel jsem kudy dál, když v tom mi štěklo, že když všechny cesty vedou z kopečka a jen jediná z nich vede do kopečka, měl bych se vydat po cestě, která je něčím jiná.

 

Jak jsem se rozhodl, tak jsem i udělal. Odbočil jsem doprava a než bys pro kostičku dosvištěl, už jsem stoupal vzhůru.

 

Tlapky mne nesly po kamenité cestě k obloze. Zprvu jsem svištěl jako jura, ale s každým přibývajícím krokem jsem byl pomalejší a pomalejší. Najednou jsem zjistil, že tlapkám tempem tlapka tlapku mine a prohlížím si každou píď lesa, kterým mne tlapky nesou.

 

Merčil jsem vysoké stromy. Merčil jsem mladé stromky. Merčil jsem tlející pařezy porostlé choroši a mechem. Merčil jsem pěšinky a pěšiny. Najednou jsem zmerčil ségruši. Kde ta se po mém boku vzala, to mi bylo záhadou.

 

Pomalu jsem tlapkal dál se ségruší po boku a s člobrdicí za chvostem. Les kolem mne se pomalu měnil. Vysoké stromy jsem nechal za chvostem. Najednou jsem tlapkal mladým lesem, ve kterém rostl mladý strom vedle mladého stromu a kde byl pod stromy jeden velký koberec borůvčí.

 

Tlapkal jsem nádhernou, omamně vonící přírodou. Pomalu se ze stoupání stala rovinka. Než jsem se nadál, cesta má začala prudce klesat. Rovinka byla tatam. Stoupání bylo tentam. A mne v tu chvíli štěklo, že jsem musel zdolat vrchol.

 

Vrcholový kámen jsem sice nenašel, stejně jako jsem neobjevil triangulační bod, který na brdských vrcholech bývá. Nejvyšší místo jsem však objevil levou zadní tlapkou. Bylo totiž v borůvčí tak „trošku“ vyšlapané. Usadil jsem se na toto místo, nechal jsem se zvěčnit člobrdicí. Při chvilce focení mi člobrdice prozradila, že jsem na samotných Hřebencích, pro mnohé také na Holém vrchu.