Jeskyně

  

Kraj: Jihočeský

Okres: Strakonice

GPS souřadnice: 49.4781700N, 13.9225700E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/rebahurucu

 

Byl krásný slunný den a já jsem se toulal po jižních Čechách. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky, které si s mým kamarádem Puňťou hrály na honěnou. Vlahý větřík vanul a příjemně mne laskal v kožíšku. I ptáčkům bylo hej. Pěli jednu krásnější píseň než druhou.

 

Tlapkal jsem po měkoučké cestě do sotva znatelného kopečka. Po pravé tlapce jsem měl pole, přes které bylo vidět do dálky daleké. Merčil jsem pole delší než dlouhé, uprostřed kterého rostl na malém remízku košatý strom. Za polem merčil jsem hluboké lesy a spoustu kopečků.

 

Po tlapce levé, to vám byla jiná. Mladý strom střídal mladý strom. Stromky tvořily mladý les, ve kterém podle všudypřítomných stop našli domov mí divocí kamarádi. V bahýnku na cestě merčil jsem stopy kámošů divočáků i kámošek srnek. Objevil jsem stopu lišky i hopkavého zajocha. Na vlastní očadla jsem zmerčil veverku, která když mne zmerčila, vyšplhala se na první nevysoký strom.

 

Tlapkal jsem si kupředu, stále za famfrňákem, a pod fousky jsem si poštěkával, jak živou přírodou mne to tentokrát tlapky nesou. Byl jsem moc rád, že jsou kolem mne mí místní kamarádi. Byl jsem moc rád, že si jen tak tlapkám krásnou přírodou. Tlapkal jsem stále kupředu, užíval jsem si každý krok, když v tom se po mé levé tlapce objevila tajemná lesní cesta.

 

Tajemná lesní cesta byla starší než stará. Pomalu, ale jistě, jí maskovalo maliní i ostružiní. Vysoká travička nezůstávala pozadu. Ale cesta stále ještě patrná byla. A já jí musel prozkoumat.

 

Pomalu jsem změnil směr. Stlapkal jsem z měkoučké lesní cesty a než se člobrdice nadála, už jsem stoupal do kopečka. Kopeček to nebyl velký, ale stoupání mi dalo trošku zabrat. Tempem krok sun krok jsem mířil vzhůru. Čím výše jsem byl, tím pomaleji jsem tlapkal. Čím pomaleji jsem tlapkal, tím více jsem vyhlížel konec pěšinky. Najednou přišla rovinka a já se rozsvištěl napříč lesem jako zamlada.

 

Svištěl jsem kupředu, přímo za famfrňákem, a nic mne nemohlo zastavit. Svištěl jsem slalom mezi mladými stromy a les mi byl malý. Najednou jsem v dáli ne moc daleké zmerčil skalku porostlou mechem a kapradím.

 

V mžiku jsem přestal svištět mezi stromy. V mžiku jsem měl daný směr. Prosvištěl jsem kolem stromu, přesvištěl jsem pěšinku. Usvištěl jsem jen pár kroků a byl jsem u svého cíle. Byl jsem na místě, kde malá skalka ční do výšky. Mezi mechem a kapradím, v samém středu malé skalky, zmerčil jsem tmu temnější než temnou. Zmerčil jsem tmu, která i kámen pohltila.

 

Koukal jsem na temné místo a nestačil valit očadla. Tma tmoucí uprostřed skalky mi prozrazovala místo nevídané. Něco ve mne mi štěkalo, že bych se měl vydat na průzkum. Ale ze tmy tmoucí vycházel ták studený vzduch, že se mi do pořádného průzkumu ani za steak nechtělo.

 

Seděl jsem před skalkou a valil jsem očadla. Pomalu jsem merčil člobrdici, jak se ke mne blíží. Čím blíže člobrdice byla, tím odhodlanější byl. Užuž jsem měl člobrdici za chvostem, když jsem zvedl, utlapkal jsem krok a tma pohltila i mne.

 

Najednou jsem stál ve tmě tmoucí v chladu nevídaném. Kamsi se ztratilo celé mé já. Stál jsem ve tmě a ani na famfrňák jsem si neviděl. Jak jsem tak stál pohlcený ve tmě, štěklo mi, kde to jsem. Štěklo mi, že jsem na místě, kde jsem již kdysi dávno byl. Štěklo mi, že jsem v malé jeskyni, kde byl před lety prostřený stůl pro místního poustevníka.

 

Dnes nebylo na místě po poustevníkovi ani památky. Na stole nebyly svíce. Na stole nebylo vlastně vůbec nic. Ani miska s dobrotami, ani bašta pro mé kámošky kočky. Dnes je jeskyně opuštěná a cesta k ní je sotva znatelná. Ale kdo jeskyni objeví, určitě litovat nebude. A kdo ví, třeba posedí i na skalce mezi mechem a kapradím.