Jeskyně
Kraj: Jihočeský
Okres: Strakonice
GPS souřadnice: 49.4781700N, 13.9225700E
Odkaz do map: https://mapy.cz/s/rebahurucu
Byl krásný slunný den a já jsem
se toulal po jižních Čechách. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa a
svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky, které
si s mým kamarádem Puňťou hrály na honěnou. Vlahý větřík vanul a příjemně
mne laskal v kožíšku. I ptáčkům bylo hej. Pěli jednu krásnější píseň než
druhou.
Tlapkal jsem po měkoučké cestě do
sotva znatelného kopečka. Po pravé tlapce jsem měl pole, přes které bylo vidět
do dálky daleké. Merčil jsem pole delší než dlouhé, uprostřed kterého rostl na
malém remízku košatý strom. Za polem merčil jsem hluboké lesy a spoustu
kopečků.
Po tlapce levé, to vám byla jiná.
Mladý strom střídal mladý strom. Stromky tvořily mladý les, ve kterém podle
všudypřítomných stop našli domov mí divocí kamarádi. V bahýnku na cestě
merčil jsem stopy kámošů divočáků i kámošek srnek. Objevil jsem stopu lišky i
hopkavého zajocha. Na vlastní očadla jsem zmerčil veverku, která když mne
zmerčila, vyšplhala se na první nevysoký strom.
Tlapkal jsem si kupředu, stále za
famfrňákem, a pod fousky jsem si poštěkával, jak živou přírodou mne to
tentokrát tlapky nesou. Byl jsem moc rád, že jsou kolem mne mí místní kamarádi.
Byl jsem moc rád, že si jen tak tlapkám krásnou přírodou. Tlapkal jsem stále
kupředu, užíval jsem si každý krok, když v tom se po mé levé tlapce
objevila tajemná lesní cesta.
Tajemná lesní cesta byla starší
než stará. Pomalu, ale jistě, jí maskovalo maliní i ostružiní. Vysoká travička
nezůstávala pozadu. Ale cesta stále ještě patrná byla. A já jí musel
prozkoumat.
Pomalu jsem změnil směr. Stlapkal
jsem z měkoučké lesní cesty a než se člobrdice nadála, už jsem stoupal do
kopečka. Kopeček to nebyl velký, ale stoupání mi dalo trošku zabrat. Tempem
krok sun krok jsem mířil vzhůru. Čím výše jsem byl, tím pomaleji jsem tlapkal.
Čím pomaleji jsem tlapkal, tím více jsem vyhlížel konec pěšinky. Najednou
přišla rovinka a já se rozsvištěl napříč lesem jako zamlada.
Svištěl jsem kupředu, přímo za
famfrňákem, a nic mne nemohlo zastavit. Svištěl jsem slalom mezi mladými stromy
a les mi byl malý. Najednou jsem v dáli ne moc daleké zmerčil skalku
porostlou mechem a kapradím.
V mžiku jsem přestal svištět
mezi stromy. V mžiku jsem měl daný směr. Prosvištěl jsem kolem stromu,
přesvištěl jsem pěšinku. Usvištěl jsem jen pár kroků a byl jsem u svého cíle.
Byl jsem na místě, kde malá skalka ční do výšky. Mezi mechem a kapradím,
v samém středu malé skalky, zmerčil jsem tmu temnější než temnou. Zmerčil
jsem tmu, která i kámen pohltila.
Koukal jsem na temné místo a
nestačil valit očadla. Tma tmoucí uprostřed skalky mi prozrazovala místo
nevídané. Něco ve mne mi štěkalo, že bych se měl vydat na průzkum. Ale ze tmy
tmoucí vycházel ták studený vzduch, že se mi do pořádného průzkumu ani za steak
nechtělo.
Seděl jsem před skalkou a valil
jsem očadla. Pomalu jsem merčil člobrdici, jak se ke mne blíží. Čím blíže
člobrdice byla, tím odhodlanější byl. Užuž jsem měl člobrdici za chvostem, když
jsem zvedl, utlapkal jsem krok a tma pohltila i mne.
Najednou jsem stál ve tmě tmoucí
v chladu nevídaném. Kamsi se ztratilo celé mé já. Stál jsem ve tmě a ani
na famfrňák jsem si neviděl. Jak jsem tak stál pohlcený ve tmě, štěklo mi, kde
to jsem. Štěklo mi, že jsem na místě, kde jsem již kdysi dávno byl. Štěklo mi,
že jsem v malé jeskyni, kde byl před lety prostřený stůl pro místního
poustevníka.
Dnes nebylo na místě po
poustevníkovi ani památky. Na stole nebyly svíce. Na stole nebylo vlastně vůbec
nic. Ani miska s dobrotami, ani bašta pro mé kámošky kočky. Dnes je
jeskyně opuštěná a cesta k ní je sotva znatelná. Ale kdo jeskyni objeví,
určitě litovat nebude. A kdo ví, třeba posedí i na skalce mezi mechem a
kapradím.
Komentáře
Okomentovat