Starý rybník

 

Kraj: Jihočeský

Okres: Strakonice

GPS souřadnice: 49.4280661N, 13.8126367E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/kugatamopu

Byl krásný den a já jsem se rozhodl, vyrazit si na výlet. Co na tom, že předpověď počasí slibovala bouřku. Na obloze zářil kamarád Puňťa, tak jsem předpovědi moc nevěřil.

 

Jak jsem se rozhodl, tak jsem učinil. Než jsem se nadál, už jsem se toulal nádhernou jihočeskou přírodou a nic mne nemohlo zastavit. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky. Já jsem tlapkal po boku ségruše a člobrdice a užíval jsem si každý krok.

 

Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě hlubokou bučinou. Poslouchal jsem zpěv kamarádů ptáčků, kteří pěli písně krásnější než krásné. Kochal jsem se přírodou, protože takhle krásně zbarvené lesy, ty se zmerčí jen tehdy, když na obloze září kamarád Puňťa a vy objevíte hlubokou bučinu.

 

Pomalu jsem tlapkal bučinou po klikatící se měkoučké cestě. Protlapkal jsem mnoho zatáček a nezdálo se, že by měla bučina skončit. Jenže najednou jsem protlapkal zatáčkou, bučina se rozestoupila a přímo přede mnou objevilo se tolik vodičky, jako jsem dlouho nezmerčil.

 

V mžiku jsem svištěl rychlostí mi nevlastní kupředu, přímo za famfrňákem. Svištěl jsem po měkoučké cestě a od tlapek se mi prášilo. Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem i dlouhý skok a když se mé tlapky dotkly země, byl jsem ve vodě a klouzal jsem dál, do středu rybníku.

 

To vám štěknu, kamarádi, já měl takové štěstí, že mé tlapky nedopadly na dno rybníku, ale na betonovou část rybníku, kterou stihly porůst řasy, kterých když se mé tlapky dotkly, udělaly z betonu jednu dlouhou klouzačku a já jsem klouzal dopředu a ať jsem dělal, co jsem dělal, nemohl jsem zastavit.

 

Po chvíli, která se mi zdála jako věčnost, koupal jsem se ve vodičce. Kebule mi nebrala, co se to stalo. Snad i proto, kdo ví, jsem se rychle vrátil zpátky k člobrdici a rozsvištěl jsem se po cestě ještě jednou. A opět, jen co se mé tlapky dotkly vodičky, jsem se vezl kupředu. Ale tentokrát už jsem měl úsměv na kebuli. Vždyť klouzání byla taková legranda, jako se zažije málokdy.

 

Potřetí už jsem se klouzat nevydal. Raději jsem se věnoval koupání. Chvilku jsem plaval, chvilku jsem dělal proplouvačku kámošům šupináčům. Chvilku jsem jen tak blbnul se ségruší, chvíli jsem nosil člobrdici klacíky, které mi do vodičky hodila.

 

Užíval jsem si koupání, užíval jsem vodičky. Sledovat oblohu, na to nebyl čas. Jaké pak bylo překvapení, když se ozvala rána, z rybníku vyskočili kámoši šupináči a na obloze nebylo po kamarádovi Puňťovi ani památky. Zato oblohu okupoval černý mračoun.

 

Stál jsem na místě, nechápal jsem, co se děje. Šupináči už byli ve vodičce, když padla další rána. Tentokrát už šupináči nevyskočili. Zato jsem vyskočil já. Vysvištěl jsem na břeh s lehkostí mi nevlastní a vydal jsem se na ústup. Chtěl jsem být u Toyoťáka dřív, než se spustí déšť. Naštěstí jsem to nebyl jen já, kdo nechtěl zmoknout. Tentokrát i člobrdice popoběhla.

 

Dveře u Toyoťáka se zavřely s prvními kapkami deště. A já jsem byl moc rád, že jsem v suchu. Deštík v kožíšku nemám vůbec rád. A to ani v tom mokrém.