Vrchol beze jména

 

Kraj: Jihočeský

Okres: Strakonice

GPS souřadnice: 49.4185772N, 13.8148967E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/kupezutega

Byl krásný letní den. Obloha byla blankytně modrá, jen sem tam se na ní objevil dlouhý bílý mrak. Vlahý větřík vanul a zlehka šuměl ve větvích stromů. Ptáčci pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Příroda voněla, jako málokdy. Tento krásný den jsem se toulal po boku ségruše a člobrdice po jižních Čechách a byl jsem moc zvědav, kam mne tlapky zanesou.

 

Tlapkal jsem po měkoučké lesní cestě ve stínu vysokých stromů. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, rostly statné stromy. Pod stromy merčil jsem lesní travičku. Lesní travička maskovala pařezy, které byly porostlé mechem i choroši a dokonale splývaly s přírodou. Kde nerostla travička, kvetly květiny. Kde bylo mezi stromy jen trošku víc místa, rostlo maliní a ostružiní. Za maliním a ostružiním jsem nejednou objevil krmelec, zimní bar pro mé lesní kámoše.

 

Toulal jsem se nádherným lesem a užíval si každý krok. Chvilku jsem tlapkal po boku člobrdice, chvilku jsem dělal psí kusy se ségruší. Když jsem zmerčil kámoše motýla, prosvištěl jsem se po jeho boku. Když jsem na zemi zmerčil kámoše broučka, chvilku jsem pozoroval, co dělá a přemýšlel nad tím, kam má asi namířeno.

 

Cesta mi šla krásně od tlapek. Mnohokrát jsem změnil směr, ale z lesa jsem nevytlapkal. Mnohokrát jsem se ocitl na rozcestí, ale ani jednou jsem se nezastavil. Tlapkal jsem kupředu, přímo za famfrňákem. Kam mne tlapky nesou, to jsem netušil.

 

Jak dlouho jsem jen tak tlapkal lesem, to vám kamarádi neštěknu. Kolik rozcestí jsem v tlapkách měl, to také ne. Co vám ale štěknout mohu je, že hned co jsem protlapkal přes další z mnoha rozcestí, ocitl jsem se v pohádce.

 

Stále jsem byl v lese. Stále jsem merčil strom vedle stromu. Ale ostatní bylo jiné. Tentam bylo maliní, tatam bylo ostružiní. Jen vysoká travička maskující balvany, ta byla všude. Merčil jsem i pařezy, ale nebyly už porostlé mechem. V tomto místě byly pařezy obydlené mými kámoši mravenečky. Uprostřed vší té krásy byl koberec borůvčí. A uprostřed borůvčí, to vám bylo něco.

 

Uprostřed borůvčí zmerčil jsem bar pro mé lesní kámoše. Bar byl, jak je v létě zvykem, zavřený. V baru nebylo ani stéblo sena, v korýtku nebylo ani zrnko obilí. Střecha lesního baru byla porostlá mechem. Bar samotný dokonale souzněl s přírodou.

 

Stál jsem u baru pro mé lesní kámoše a valil jsem očadla. Okolní les mi ležel u tlapek. Kamkoli jsem chtěl vyrazit, musel jsem tlapkat z nepatrného kopečka. Do kopečka se tlapkat nedalo.

 

Stál jsem na pohádkovém vrcholu. Stál jsem v nádherné přírodě. Poprvé se mi stalo, že jsem na vrchol dotlapkal po rovince. Vím, musel jsem tlapkat do kopečka. Ale kopeček byl sotva patrný. Sám jsem ani neměl potuchy, že stoupám.

 

To vám štěknu, kamarádi, už jsem zdolal mnoho vrcholů. Zdolal jsem i vrcholy beze jména. Zdolala jsem vrcholy, do kterých vede sotva znatelný kopeček. Ale že bych zdolal vrchol, když tlapkám po rovince, to se mi ještě nestalo.