Malý Tok, CHKO Brdy

  

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6558028N, 13.8450614E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/gakezubegu

Den byl jako malovaný. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky, které se snažily Puňťu alespoň na chvilku na obloze schovat. Vlahý větřík vanul a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal cestami mne moc dobře známými.

 

Tlapkal po měkoučké lesní cestě plné louží a loužiček. To se ví, nejedné louži jsem neodolal a smočil jsem v ní celé své já. Vždyť bych to snad ani nebyl já, kdybych louže bez povšimnutí prosvištěl. Po chvilce tlapkání se ale cesta má změnila. Měkoučká lesní cesta mizela tentam a já jsem najednou tlapkal po zpevněné lesní cestě v barvě pálené cihly do sotva znatelného kopečka.

 

Zpevněná cesta, po které jsem tlapkal, byla něčím jiná, než jiné brdské cesty v této krásně barvě. Na téhle cestě nebyl písek. Zato byla cesta složena ze spousty kamínků a mne štěklo, že v Brdech je snad jen jediné místo, kam takováto cesta vede. A že je to místo neobyčejné, to si můžete písknout.

 

Jen co jsem zjistil, že tlapkám po cestě mi moc dobře známé, jen co mi štěklo, kam tahle cesta vede, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou, kopnul jsem do vrtule a vyrazil jsem kupředu.

 

Svištěl jsem kupředu, přímo za famfrňákem, a nic mne nemohlo zastavit. Ušadla mi plápolala na kebuli. Chvost se vrtěl radostí. Příroda kolem mne byla rozmazaná. A já stále svištěl kupředu, od tlapek se mi prášilo, a vyhlížel jsem jednu jedinou pěšinku, která mne zavede místo krásnější než krásné.

 

Po pravé tlapce merčil jsem vysoké stromy. Pod vysokými stromy klikatily se v borůvčí sotva viditelné pěšinky. Všechny jsem je měl z cesty v merku. Ale ani jedna nebyla ta má, vyvolená. Po levé tlapce měl jsem chvilku hluboký les, který vystřídal les plný pidi stromků. Ve vysoké trávě merčil jsem jen špičky stromečků, které zatím obezřetně koukají na svět. Avšak ani po levé tlapce jsem nezmerčil pěšinku, kterou jsem ták toužil spatřit.

 

Usvištěl jsem mnoho kroků, prosvištěl jsem rozcestí. Málem jsem předsvištěl člobrdu v autě, ale ten se nedal. Ne, že by závodil, to opravdu ne. Myslím, že proti mně měl v autě jednu velkou výhodu. Usmíval se na mne z okénka, pozoroval můj úsměv na kebuli. Netrvalo dlouho, od kol se mu zaprášilo a zmizel v dáli přede mnou.

 

Jak si tak prach z cesty pomalu sedal na zem, zmerčil jsem po své pravé tlapce cestičku, ke které jsem se ták móc těšil. Z cestičky se jen mrňousek od cesty v barvě pálených cihel stávala pěšinka. Pěšinka vedoucí do vysokého borůvčí.

 

Než bys pro kostičku dosvištěl, změnil jsem směr. Sesvištěl jsem z lesní cesty, prosvištěl jsem lesní cestičku a na samotném začátku pěšinky, jsem se posadil.

 

Seděl jsem na mne známém místě. Seděl jsem na mne ták móc milém místě. Seděl jsem na vrcholu Malý Tok a kochal jsem se pohledem. V dáli daleké merčil jsem Prahu. V okolí mne blízkém merčil jsem vysoké stromy, mladé stromky, mech, kapradí a tolik borůvčí, jako se zmerčí málokde. Byl jsem v nádherné přírodě, na jedné z brdských osmistovek a čekal jsem na člobrdici, až se ku mne připojí.