Mariina studánka, CHKO Brdy

 

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6659661N, 13.8476706E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/guhadojevo

 

Byl krásný teplý den a já jsem se toulal hlubokými lesy chráněné krajinné oblasti Brdy. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který se mne snažil zahřát svými paprsky. Protože jsem tlapkal hlubokým lesem, kde rostl vysoký strom vedle vysokého stromu, neměl to Puňťa vůbec jednoduché. Ale protože se nevzdával, občas mne svými paprsky kožíšek opravdu polaskal.

 

Na obloze kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky, které pro změnu škádlily kamaráda Puňťu. I vlahý větřík zlehka vanul a mne se tlapkalo, jedna radost.

 

Tlapkal jsem po pěšinkách sotva znatelných ve vysokém borůvčí. Nikam jsem nespěchal. Tlapka střídala tlapku a já jsem jen valil očadla po okolí. Všude, kam jen jsem se podíval, rostly vysoké stromy. Pod vysokými stromy merčil jsem mladé rozčepýřené stromky. Pod stromy rozprostíral se jeden velký koberec borůvčí, ve které jsem občas zmerčil špičku pidi stromku. V borůvčí merčil jsem i spoustu pěšinek. Ale ani jednu pěšinku jsem se nevydal prozkoumat. Stále mám totiž na paměti mé jarní setkání s kámoši divočáky. Ti nebyli schovaní v houštině, ale chrapouňovali si v borůvčí. A že jich bylo. Tolik divočáků pohromadě jsem jaktěživ nespatřil. A všechny tyto divočáky jsem se ségruší a člobrdicí zvednul. To jste měli, kamarádi, vidět, jak jsem pelášil. A jak pelášila ségruše s člobrdicí. Divočáci byli všude kolem nás a my jsme svištěli takovým sešupem, že nad tím dodnes zůstává rozum stát, daleko od mých lesních kámošů. Tehdy jsme měli velké štěstí, které jsem už nechtěl pokoušet. Proto jsem jako poučený Frája neopustil pěšinku, na které jsem mezi keříčky borůvčí merčil alespoň kousek před sebe.

 

Pomalu a obezřetně tlapkal jsem z kopečka. Ušadla, očadla i famfrňák jsem měl v pohotovosti. Ušadla poslouchala zpěv kamarádů ptáčků, kteří pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Poslouchal jsem i šumění větříčku ve větvích a zvuky lesa, které by mi mohly prozradit přítomnost všech lesních kámošů, kromě kámošů divočáků. Kámoše divočáky by mi prozradila očadla nebo famfrňák. Ale očadla je nezmerčila a famfrňák nenavětřil. Věděl jsem proto, že protentokrát jsem v bezpečí.

 

Cesta mi šla krásně od tlapek a než jsem se nadál, pěšinku, po které jsem tlapkal, mi zkřížila měkoučká lesní cesta pokrytá louží a bahýnkem. Bahýnkem voňavým a ták krásně mazlavým, že sotva jsem ho zmerčil, musel jsem se natáhnout.

 

Chvilku jsem ležel natažený v bahýnku, chvilku jsem se rochnil. Jak jsem se tak v bahýnku vrtěl, zvednul jsem kebuli. Jak jsem zvednul kebuli, očadla zmerčil za vysokým borůvčím sotva viditelnou dřevěnou stříšku. Stříšku, kterou jsem musel prozkoumat.

 

V mžiku jsem byl na všech čtyřech. V mžiku jsem se oklepal. Skočil jsem pár dlouhých skoků, přehopsal jsem borůvčí. Najednou jsem měl dřevěnou stříšku před famfrňákem. Famfrňák jsem dal ke stříšce, zhluboka jsem zavětřil, když v tom, najednou, uhodila mne do famfrňáku svěží vůně vodičky. Skočil jsem dlouhý skok, utlapkal pár dlouhých kroků a než bys pro kostičku dosvištěl, už jsem ležel v potůčku, kebuli jsem měl schovanou pod stříškou a očadla jsem valil do hluboké studánky.

 

To vám štěknu, kamarádi, tolik vodičky jsem v Mariině studánce snad ještě nezmerčil. Takový potůček ze studánky nevytékal snad ještě nikdy. Až letos. A že to byl príma bájo pocit, to vám asi štěkat nemusím.