Obrovo hradiště

  

Kraj: Plzeňský

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.4756903N, 13.5092664E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/jotomapova

 

Byl krásný den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal po Plzeňském kraji. V tlapkách jsem měl jehličnatý les, vrcholky i tajemná zákoutí. V merku jsem měl spoustu pěšinek. Tlapky mne však nesly dál a dál a ne a ne se zastavit.

 

Pod dozorem člobrdice a kamaráda Puňti, se ségruší po boku, tlapkal jsem krásnou přírodou. Tlapky mne nesly smíšeným lesem, kde cestu, po které jsem tlapkal, dávno zavál čas. Dnes byla měkoučká lesní cesta sotva viditelná. Kopřivy, mnohdy vysoké tak, že je člobrdice měla po ramena, rostly všude, kam jen jsem se podíval. Mezi kopřivami pnuly se větvičky maliní a ostružiní. Cesta to nebyla pěkná, ale já se nehodlal vzdát. Věděl jsem, že tahle cesta jednou skončí. Věděl jsem, že chci-li se podívat na mé oblíbené místo a nechci se škrábat do obrovského kopce, musím tuhle cestu zdolat za každou cenu.

 

Pomalu a obezřetně tlapkal jsem hlouběji a hlouběji do lesa. Když už se zdálo, že zarostlou cestu vystřídá měkoučká cesta, opět se objevily kopřivy a já se prodíral dál. Až se najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, příroda kolem mne se změnila. Vysoké stromy zmizely. Kopřivy byly tentam. Já jsem se ocitl na měkoučké cestičce, ke které se skláněly větve mladých buků a dalších listnatých stromů.

 

Nevěřil jsem vlastním očadlům. Větve stromů byly ták nízko, až se mi zdálo, že tlapkám tunelem. Jenže v tunelu je tma. Ale tady? Tady bylo příjemné přítmí. Paprsky kamaráda Puňti občas prostoupily mezi větvemi a na zemi se odehrála hra světel a stínů. Hra, která mi zpestřila už nejednu toulku a která se jen tak neokouká.

 

Tlapkal jsem tunelem a nepřestával jsem valit očadla. Čím více jsem očadla valil, tím byl tunel klikatější. Čím byl tunel klikatější, tím více větví ho tvořilo. Čím více větví tunel tvořilo, tím více ptáčků mi do kroku pělo. Ve chvíli, kdy jsem tlapkal tajemným přítmím a poslouchal jsem neopakovatelný koncert kamarádů ptáčků, tlapky mne pronesly zatáčkou.

 

Protlapkal jsem zatáčkou a údivem jsem se posadil. Tunel, kterým jsem dosud tlapkal, byl tentam. Přímo přede mnou, v celé své kráse, k obloze se vytahovaly mladé statné buky. Pod statnými buky merčil jsem koberec netykavek, rostlinek, se kterými je legranda. Mezi netykavkami jsem občas zmerčil balvan, jindy pařez. Zmerčil jsem i spoustu tajemných pěšinek a cest, které nikam nevedly. Vlastně se vždy objevily a najednou zmizely.

 

Když jsem se z překvapení probral, když jsem poznal, kde to jsem, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou a vydal jsem se napříč lesem. Kam mne tlapky nesou, to jsem neřešil. Byl jsem moc rád, že mohu jen tak svištět mezi netykavkami.

 

Svištěl jsem napříč lesem kupředu a za chvíli zpátky k člobrdici. Svištěl jsem mezi netykavkami, svištěl jsem slalom mezi stromy. Svištěl jsem si jako jura, když v tom, najednou, přímo přede mnou, vyrostl nevysoký kopec.

 

Vysvištěl jsem kopec, ani nevím jak. Bylo to ták snadné. Přeskočil jsem zbytky oplocenky, která v místě stála v době dávno minulé. Za oplocenkou se mé tlapky zastavily a očadla rejdila po lese.

 

Pod vysokými stromy merčil jsem netykavky. Kde nerostly netykavky, merčil jsem balvany. Balvany a netykavky schovávaly valy. Občas jsem zmerčil dlouhý val, občas jsem zmerčil zbytek valu. Z výšky ne moc vysoké merčil jsem celou krásu Obrova hradiště.

 

Co vám budu štěkat, kamarádi, Obrovo hradiště je rozlehlé. Val tu střídá val. Valy nejsou nejmladší. Vrchol zdobí už do doby bronzové. Na místě, odkud jsem měl hradiště jako na tlapce, prý stávala opevněná akropole. A víte, kdy zažívalo Obrovo hradiště svou největší slávu? Prý v 9. století, když místo obývali Slované. Na přelomu 10. a 11. století hradiště zaniklo.