Podzemní úkryt 3. protiletadlového oddílu Plzeň

   

Kraj: Plzeňský

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.5351600N, 13.3622000E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/rocavuluvo

 

Byl krásný den a já jsem se toulal po Plzeňském kraji. Po obloze pluly bílé mraky, občas se i Puňťa objevil. Moc často však Puňťa na obloze nebyl. Bílé mraky dělaly vše proto, aby si Puňťa od záření odpočinul. Vlahý větřík vanul a příjemně šuměl ve větvích. Kamarádi ptáčci mi do kroku pěli ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. A mne se po boku ségruše a člobrdice ták krásně tlapkalo, jako se mi tlapká málokdy.

 

Tlapkal jsem ve stínu vysokých stromů voňavoučkým lesem. Tlapkal jsem po zpevněné cestě do kopečka, který se zdál být nekonečný. Protlapkal jsem zatáčkou, ve které jsem objevil dřevěnou chaloupku, která vypadala, jako by byla z pohádky. Chaloupce jsem moc pozornosti nevěnoval. Tlapky mne nesly stále dál, kam, to jsem zatím netušil.

 

Tlapkal jsem do kopečka tempem tlapka tlapku mine. Tlapkal jsem krásným vzrostlým lesem, ve kterém jsem pod stromy merčil mech a pařezy. Pařezy byly místy porostlé mechem, jinde houbami. Ale jedno měly všechny pařezy společné. Bylo kolem nich tolik života, jako se zmerčí málokdy. Těch broučků, kolik jsem u pařezů zmerčil, tolik jsem jich zmerčil snad jen v mých oblíbených Brdech.

 

Zahloubán do myšlenek tlapkal jsem dál. Protlapkal jsem zatáčkou, když v tom, najednou, přímo přede mnou, jen pár kroků ode mne po mé pravé tlapce, zmerčil jsem plechovou stříšku. Pod stříškou zmerčil jsem dvě tyče a betonové schody. Kam schody vedou a co stříška ukrývá, to jsem musel zjistit.

 

Skočil jsem pár dlouhých skoků a byl jsem u stříšky. Stál jsem nad schody a na bříšku jsem cítil chlad, který vycházel z útrob země. V zemi byla tma tmoucí. Schody byly vysoké. Dlouho, předlouho jsem přemýšlel, zda se na průzkum vydám, nebo raději potlapkám dál, co nejdál od tohoto strašidelného místa.

 

Jenže co čert nechtěl. Jak jsem tak stál nad schody a přemýšlel nad tím, zda místo prozkoumám či nikoli, protáhla se kolem mne ségruše a než jsem stačil byť jen po ní štěknout, zmizela mi v díře.

 

To vám štěknu, kamarádi, kdybych mohl, tak jsem ségruši kousnul. Takhle jsem chtě nechtě musel za ní. Vždyť u ségruše jeden nikdy neví, co vymyslí a kam ten svůj zvědavý famfrňák strčí.

 

Pomalu a obezřetně vydal jsem se po schodech do tmy tmoucí. S každým schodem v tlapkách jsem tlapkal pomaleji. Čím pomaleji jsem tlapkal, tím více jsem vnímal chlad na mém bříšku. Čím více chladu na svém bříšku jsem cítil, tím byla tma přede mnou neprostupnější. Než jsem se nadál, stál jsem na chladném betonu na všech čtyřech a koukal jsem do tmy tmoucí a snažil jsem se rozkoukat.

 

Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem alespoň trošku viděl. Merčil jsem betonové zdi všude kolem mne. Merčil jsem cosi, co vypadalo jako nějaké zařízení. Po levé tlapce merčil jsem místnost dlouhou a studenou, do které by mne nikdo ani za steak nedostal.

 

Rychle jsem usoudil, že na místě být nechci. Vůbec se mi tam nelíbilo. Vzal jsem tlapky na ramena a rychle jsem svištěl zpátky na svět. Člobrdice pelášila za mnou, jako by jí čerti hnali. Jen ta ségruše. Ta uzavírala naší trojku a pomalým krokem tlapkala ven. Na očadlech jí bylo vidět, že s ní šijou všichni čerti a že je se svou dnešní lumpárnou naprosto spokojená.

 

Abych vám štěknul pravdu, kamarádi, být na místě člobrda a mít s sebou baterku, úkryt bych prozkoumal lépe. Ale takhle po tmě a bez člobrdy? Co kdyby mne v úkrytu někdo zavřel? Vždyť já bych tam byl sám se ségruší a člobrdicí a bůhví jak dlouho. To přeci nejde.