Praha, CHKO Brdy

   

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.6593392N, 13.8189972E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/faveveneca

Dnes vás, kamarádi, zavedu na Prahu. Ano, čtete správně. Nezavedu vás do Prahy, neprovedu vás po Praze, ale zavedu vás na Prahu. Asi si říkáte, co je tohle za šlendrián? Ale, jak moc dobře vědí všichni, kteří mé štěky pravidelně čtou, v Brdech je možné všechno. Dokonce i Prahu tu máme. Je krásná. Dalo by se štěknout, že je jednověžatá. Můžete jí zdolávat do strmého kopce, což jsem si i já zažil při prvním výstupu na toto místo a vám to vřele nedoporučuji. Můžete jí zdolat skoro po rovince, což praktikuji roky a je to bájo. Takže ano, čtete správně, zavedu vás na Prahu. Zavedu vás na brdský vrchol Praha, který je jedním z brdských osmistovek a dokonce se jedná o druhý nejvyšší vrchol Brd.

 

Byl krásný den a já jsem se toulal mou oblíbenou chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Na obloze zářil kamarád Puňťa a svými paprsky zahříval zem. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky, které se snažily Puňťu schovat. Vlahý větřík vanul, ptáčci pěli písně krásnější než krásné a co chvíli se z dálky daleké ozvalo takové zahřmění, že i já jsem si několikrát leknutím povyskočil.

 

To se ví, trošku jsem se bouřky bál. Jenže ... Vždyť z čeho by na mne sprchlo? Z bílých naducaných mráčků? To jsem věděl, že se nestane. Ale i tak jsem byl obezřetný. Očadla jsem měl našponovaná, famfrňák jsem měl v pohotovosti a ušadla poslouchala nejen zpěv kamarádů ptáčků, ale i další zvuky přírody, aby mi dala včas vědět, kdy se mám vydat na ústup.

 

Pomalu, tempem tlapka tlapku mine, tlapkal jsem po jedné z mnoha kamenných brdských cest. Tlapkal jsem po cestě krásné, kde kámen střídal kámen a mezi kameny byla krásná zem a místy i spadané jehličí. Tlapkal jsem po cestě mezi mladými stromky skoro po rovince a užíval si každý krok. Pozorně jsem si koukal pod tlapky, abych našlápnul na žádného mého místního kámoše, kterých tu žije nespočet. Přetlapkával jsem kamarády broučky, laškoval jsem s kámoškami žabkami. Pozoroval jsem pilné mravenečky a občas jsem zmerčil i kámoše motýla, který opylovával jednu z mnoha nízkých květinek, které rostly podél cest.

 

Pomalu jsem tlapkal stále za famfrňákem a užíval si každý krok. Cestička se klikatila, příroda se měnila a než jsem se nadál, protlapkal jsem kolem padlého stromu, který osídlili mí kámoši z hmyzí říše, protlapkal jsem zatáčkou a najednou jsem stál pod vysokou borovicí, na které jsem zmerčil teploměr a malou vrcholovou tabulku.

 

Byl jsem na Praze. Byl jsem na vrcholu mi ták milém. Byl jsem na vrcholu, který zdolávám v létě v zimě. Byl jsem na vrcholu, který zdobí kamenná hromada, u které se pokaždé nechám zvěčnit. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Jen do vrcholové knihy jsem se nezapsal. Byla do posledního místečka popsaná. Ale třeba to vyjde příště. Vždyť tu jsem skoro jako doma.