Zřícenina hradu Potštejn

  

Kraj: Plzeňský

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.4812422N, 13.5088561E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/lehojorapa

Byl krásný den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal po Plzeňském kraji. Do kroku mi pěli kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který na obloze nebyl sám. Kolem Puňti poletovaly bílé naducané mráčky, které se snažily vládu nad oblohou převzít. Vlahý větřík vál a příjemně mne čechral v kožíšku. A jak les voněl. To vám byla, kamarádi, pohádka.

 

Tlapky mne nesly po měkoučké lesní cestě do sotva znatelného kopečka. Z kopečka linula se omamná vůně přírody. Jak jsem vůni ucítil, kopnul jsem do vrtule a rychleji než rychle, vyrazil jsem do míst, odkud vůně přicházela.

 

Svištěl jsem kupředu rychleji než rychle. Od tlapek se mi prášilo. Ušadla mi plápolala na kebuli, až jsem se chvilkami bál, abych je cestou neztratil. Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem i dlouhý skok, když v tom se do hloubi lesa ozvalo čvachtnutí.

 

Rochnil jsem se vodičce ták voňavoučké, až se mi kroutil famfrňák. Vůně to byla omamná. Dlouho, předlouho jsem takovou vůni nenavětřil. Chvilku jsem se rochnil sám, ale jak se říká, nic netrvá věčně. Než jsem se stihnul vodičky nabažit, už jsem měl po boku ségruši.

 

Jen co jsem zjistil, že nejsem v rybníčku sám, dorazila na hráz člobrdice. To vám štěknu, kamarádi, její nadšený výraz mluvil za vše. Z vodičky se linula vůně omamná, a když člobrdice zjistila, že jak já, tak dokonce i ségruše, jsme součástí té vůně, moc velkou radost neměla. Ve chvíli, kdy jsem rybník opustil a člobrdici jsem si ovoněl,  uslyšel jsem jen, že už na člobrdici ani komár nesedne. V tu chvíli jsem moc dobře věděl, že se průšvih nekoná a že se mohu vydat dál.

 

Odsvištěl jsem od rybníka, vysvištěl jsem kopeček. Než jsem se nadál, cestu mi zkřížila pěšinka. Odbočil jsem doleva a dál jsem svištěl po měkoučké, travičkou porostlé, pěšince.

 

Usvištěl jsem jen pár kroků, když se z rovinky stalo klesání. Než jsem zjistil, že klesám, už jsem svištěl do kopečka. Než jsem zjistil, že svištím do kopečka, už jsem svištěl po rovince. Sotva jsem se na rovince rozkoukal, po mé levé tlapce, za několika málo buky, objevila se kamenná zeď.

 

To vám štěknu, kamarádi, jak jsem zeď zmerčil, opět jsem změnil směr. Odbočil jsem doleva. Usvištěl jsem jen pár kroků, skočil jsem pár dlouhých skoků a byl jsem u zdi. Skočil jsem i velký skok. Vyskočil na kamennou zeď, rozhlédl se kolem sebe, když v tom mi štěklo, kde to jsem.

 

S vyvalenými očadly rozhlížel jsem se po okolí. Všude, kam jen očadlo pohlédlo, merčil jsem kamenné zdi. Místy dlouhé, jinde krátké. Kde nebyla kamenná zeď, merčil jsem val. U valů merčil jsem balvany. Balvany byly rozeseté po širokém dalekém okolí.

 

Když mi štěklo, že jsem na Potštejně, moc jsem tomu nevěřil. Že je pod Potštejnem rybník, to jsem věděl. Také se v něm vždy, pokud sem netlapkám v zimě, koupu. Ale ještě se mi nestalo, že by byla v rybníce ták voňavoučká vodička, jako byla tentokrát.