Zřícenina hradu Skála

   

Kraj: Plzeňský

Okres: Plzeň - jih

GPS souřadnice: 49.5388706N, 13.3676294E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/notakogeka

 

Byl krásný den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal po Plzeňském kraji. V tlapkách jsem měl pár kilometrů, v merku spoustu krásných míst a zákoutí. Kožíšek mi hlásil, že mám pokračovat po cestě stále dál, že dorazím na místo nevídané, kde jsem kdysi dávno byl a moc se mi na něm líbilo. Jenže jaké místo to je, to mi kožíšek prozradit zapomněl. A že jsem za poslední roky navštívil spoustu krásných a nezapomenutelných míst, to vám, kamarádi, asi štěkat nemusím.

 

Nedalo mi to. Jak kožíšek říkal, tak jsem se zařídil. Tlapkal jsem po zpevněné lesní cestě z táhlého kopečka a prohlížel si okolí. Tlapkal jsem mladým lesem, ve kterém pěli mí kamarádi ptáčci ty nejkrásnější písně, jaké jen zapět umí. Tlapkal jsem lesem vlhkým a ták neobyčejným. Merčil jsem pařezy porostlé mechem i houbami. Merčil jsem spoustu kámošů z říše hmyzu. Merčil jsem mech i kapradí, které krásně kontrastovaly s hnědými kmeny stromů. Najednou jsem zmerčil dřevěnou tabuli a u ní posezení pro člobrdy.

 

Jen co jsem tabuli zmerčil, kopnul jsem do vrtule. Sesvištěl jsem kopeček rychleji než rychle a než bys pro kostičku dosvištěl, už jsem seděl před tabulí a prohlížel si jí kousek po kousku. Seznámil jsem se se svatým Vojtěchem, seznámil jsem se s informacemi o hradu Skála a v tom mi to štěklo. Tady jsem byl jako mladý kluk. Tehdy tu stromy hrály všemi barvami podzimu a pěšinky ták klouzaly, že jsem jich moc neprozkoumal. A to jsem musel napravit.

 

Zamával jsem svatému Vojtěchovi chvostem na rozloučenou a vydal jsem se po cestě dál. Sesvištěl jsem z kopečka, vysvištěl jsem kopeček, prosvištěl jsem mezi skalami. Najednou jsem stál na místě krásném a tajemném. Stál jsem namístě, kde se do výšin vypínaly skály. Stál jsem na místě, kde jsem merčil od země do výšky stoupající stěny. Stál jsem na místě, kde jsem merčil zčásti zasypané vchody kamsi do skal. Stál jsem v místě, kde kdysi dávno žili člobrdové. Stál jsem na místě, kde se psaly dějiny. Stál jsem na místě a nemohl jsem se hnout.

 

Jak dlouho jsem stál na místě, valil očadla a kroutil kebulí, to vám kamarádi neštěknu. Bradu jsem měl u kolen asi dlouho. Až když jsem ucítil, že mám suchý jazyk, daly se mé tlapky do pohybu. Pronesly mne brankou do výšin na skálu, kde mi svět ležel u tlapek. Než jsem se pořádně rozkoukal, už jsem byl zase zpátky a tlapky mne nesly dál, kamsi do lesa. Na chvilku jsem nechal hrad a skálu za chvostem a z lesa jsem pozoroval jejich majestátnost. Když jsem měl hrad z lesa v merku, vydal jsem se zpátky k hradu. Jednou pěšinkou jsem stoupal mezi zdmi. Jinou pěšinkou jsem se vracel zpátky pod hrad. Jednou pěšinkou jsem se vyškrábal na hrad mezi zdi, kde si mladí člobrdové právě balili věci a odcházeli.

 

To vám štěknu, kamarádi, člobrdové to museli být odvážní. Já bych tady nechrapouňoval ani za steaky na doživotí. Vždyť z tohohle hradu do dálky sálá tajemno a ty pověsti, které se k hradu vážou ... Ale člobrdové se očividně nebojí, ani já jsem je nevyděsil. Jen jsme si popřáli hezký den a já jsem se toulal dál. Tedy, toulal. Já jsem musel zjistit, kudy tudy zpátky na zem. Po pěšince, kterou jsem se škrábal vzhůru, jsem se dolů neodvážil.

 

Dlouho jsem tlapkal po výšinách. Dlouho jsem prozkoumával pěšinku za pěšinkou. Po době delší než dlouhé jsem našel přijatelný sešup, který mi umožnil výšiny hradu opustit. Byť nebylo snadné sešup zdolat po čtyřech, dalo se to.

 

Co vám budu štěkat, kamarádi, moc se mi tu líbilo. A vám se tu bude líbit také. A co teprve svišťům a chlupáčům. Pro ty je tohle místo ráj. Proto by byla velká škoda, kdyby se Skála v mé knize neobjevila.

 

Až se v mých stopách vydáte, buďte prosím opatrní. Zřícenina hradu Skála je pěkná, rozlehlá a samá pěšinka. Mějte prosím na paměti, abyste se vydávali po pěšinkách, po kterých jste schopni se i vrátit. Ne vždy je totiž tak snadné, jak se může zdát a nikdy nevíte, kam vás pěšinky zavedou.