Pěchotní srub Jordán, CHKO Brdy

      

Kraj: Středočeský kraj

Okres: Beroun, Příbram

GPS souřadnice: 49.7280842N, 13.8670025E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/huruvasefu

Byl krásný den a já jsem se po boku člobrdice toulal chráněnou krajinnou oblastí Brdy. Z oblohy na mne shlížel kamarád Puňťa, který mi svými hřejivými paprsky zahříval kožíšek. Vlahý větřík vanul a příroda ták krásně voněla, jako voní málokdy.

 

Tlapkal jsem po zpevněné cestě do táhlého kopečka. Po levé i prvé tlapce měl jsem mladý les. Břízka střídala břízku, borovička smrček. Pod mladými stromky rostlo kapradí, vřes, borůvčí a dokonce jsem objevil i keříky brusinek. Vřes se pomalu halil do barev podzimu. Kapradí pomalu usínalo. Po borůvkách nebylo ani památky. Jen červené kuličky brusinek na mne občas vykoukly z nevysokých keřů.

 

Den byl jako malovaný, já jsem se toulal krásnou přírodou. Tlapka střídala tlapku a já pomalu tlapkal kupředu. Nikam jsem nespěchal. Užíval jsem si každý krok. Než jsem se nadál, mladý lesík po levé tlapce byl tentam. Najednou se přede mnou objevilo rozlehlé vřesoviště a já jsem si mohla očadla vykoukat. To, co očadla merčila, to se zmerčí málokdy.

 

Na vřesovišti rostl vřes vedle vřesu. Bílý vřes střídal vřes fialový a narůžovělý. Občas mezi keříky vřesu vykoukl keřík brusinky, ale to bylo opravdu jen občas. V dáli ne moc daleké, kousek vedle zpevněné cesty, zmerčil jsem místo mne ták moc dobře známé. Zmerčil jsem místo, na které se moc rád vracím, ale na které mne tlapky zanesou jednou za několik let.

 

Jen co jsem mne ták dobře známé místo zmerčil, zamával jsem člobrdici chvostem na rozloučenou, kopnul jsem do vrtule a rychleji než rychle vyrazil jsem kupředu.

 

Svištěl jsem ke svému cíli a od tlapek se mi prášilo. Ušadla mi plápolala na kebuli a tlapky se střídaly ták rychle, jako bych byl jura. Usvištěl jsem mnoho kroků, skočil jsem i dlouhý skok a než jsem se nadál, byl jsem na svém oblíbeném místě a svět mi ležel u tlapek.

 

Seděl jsem na betonovém bunkru s kovovou čepičkou. Koukal jsem do  dálky daleké. Vřesoviště mi leželo u tlapek. V dáli ne moc daleké merčil jsem hluboké lesy, kopce i kopečky. V dáli daleké merčil jsem vísky i městečka. Do dáli daleké jsem nemerčil. Ale kdyby byla jen o mrňousek lepší viditelnost, prý bych dohlédl až do Prahy a možná ještě dál. Co je na tom pravdy, to nevím. Ale před lety mi to vyprávěl jeden milý člobrda s dalekohledem.

 

Seděl jsem na bunkru, valil jsem očadla, spokojeně jsem si vrtěl chvostem a čekal jsem na člobrdici. Čas mi utíkal opravdu až móc rychle. Než jsem se nadál, měl jsem člobrdici po boku a bylo na čase vydat se prohlédnout bunkr ze země.

 

Chvilku jsem tlapkal kolem bunkru, prohlížel si každý jeho kousek. Nic nového jsem na bunkru nezmerčil. Ještě jednou jsem vysvištěl po písčité pěšince na střechu bunkru, abych se ještě jednou podíval do dálky.

 

S krásným výhledem v merku, se zjištěním, že se za dobu mé nepřítomnosti na místě nic nezměnilo, mohl jsem bunkru zamávat chvostem na rozloučenou a vydat se dál, poznávat nová místa.