Tušílkova stezka

 

Kraj: Středočeský

Okres: Příbram

GPS souřadnice: 49.5751228N, 14.0280131E

Odkaz do map: https://mapy.cz/s/cemavobazu

 

Byl krásný den a já jsem se po boku ségruše a člobrdice toulal na samém okraji Podbrdska. Tlapky mne nesly po měkoučké cestě do mírného kopečka mezi lesem a polem. Na obloze se proháněly mráčky, mlha se ještě nezvedla. Byl takový tajemný den, kdy se ptáčci mohli uzpívat.

 

Užíval jsem si každý krok a nikam jsem nespěchal. Ták dlouho jsem na Podrbrdsku nebyl, že by byla věčná škoda prochajdu uspěchat. Jižní Čechy jsem měl na tlapce, Brdy v dáli za chvostem. Než jsem se nadál, dotlapkal jsem k velké dřevěné tabuli se sympatickým skřítkem na obrázku.

 

Byl jsem na prvním zastavení Tušílkovy stezky. Seznámil jsem se s Tušílkem i s místy, která jsem měl od cesty v merku. Zjistil jsem, kde je zámek Orlík i jak se jmenují vrcholky a vesničky, které jsem merčil v dáli daleké i na samotném obzoru. Člobrdice si připravila papírek s tužkou, který si vzala na parkovišti u altánu a já se mohl vydat dál, neznámo kam, podle šipek, kterými mi ukazoval směr samotný Tušílek.

 

Měkoučká cesta zavedla mne do lesíka. Pole jsem nechal za chvostem, přetlapkal jsem lávku. Než jsem se nadál, dotlapkal jsem ke sloupu se spoustou obrázků mých lesních kámošů.

 

Jen co jsem obrázky kámošů zmerčil, vydal jsem se je hledat. Svištěl jsem blízkým lesíkem a než jsem se nadál, objevil jsem kámoše zajocha. Od zajocha zmerčil jsem sojku hlídačku. Ale dalšího kámoše jsem neobjevil. Zato se z telefonu člobrdice ozvalo békání kámoše srnce. A to tak věrohodné, že jsem se musel rozhlédnout po blízkém okolí, zda mne nepozoruje ze svého úkrytu.

 

Kámoše srnce jsem široko daleko nepotkal. Ale objevil jsem něco jiného. Objevil jsem dlouhou lávku se spoustou mých lesních kámošů. A nejen těch. Na lávce zmerčil jsem vrabce i blechu. Jen tak mimochodem, kamarádi, věděli jste, že blecha na jeden skok uskočí až 35 centimetrů? To je při její velikosti opravdu výkon. A já jsem se zrovna nedávno divil, jak se na ségruši blecha objevila, když ségruše bránila zahradu před mafiánským bodlinkou. A on stačil jeden skok a mafián bodlinka přišel o jednu z obyvatelek svých bodlinek.

 

Na lávce nechyběli ani mí větší kámoši. Třeba liška, kuna, zajíc a jelen. Jak jsem zjistil, všichni tito kámoši skočí opravdu daleko. Třeba takový jelen prý skočí až 12 metrů. To je s jeho parožím opravdu úctyhodný výkon. Třeba taková člobrdice bez paroží skočí metr a o další skok se raději ani nepokouší.

 

S rozvrzanou člobrdicí za chvostem, se ségruší po boku, vydal jsem se dál do míst, do kterých mi ukazoval Tušílek. Než jsem se nadál, dotlapkal jsem k zastavení, které seznamuje tuláky se stromy a šiškami a sviště přiměje malovat nevšední technikou. O mrňousek dál našel jsem kuličkolam, který dal člobrdici pořádně zabrat. Na jiném zastavení jsem se seznámil s divočákem Pepou, který mi pověděl, co je pírko, hřeben, světlo, ryj a zbraně. Že tohle všechno kámoš divočák má, to věděla jen člobrdice. Dokonce věděla, kde to všechno má na Pepovi hledat. Dala všech 9 bodů z 9. Je vidět, že kámoše divočáky má člobrdice v malíku. Snad i proto k nim drží respekt, ale rozhodně se jich nebojí.

 

U kámoše Pepy byla ve svém živlu člobrdice. Já jsem se moc dobře cítil u muchomůrky Růženky. Ta mi ukázala tolik barevných houbiček, kolik jsem za letošní rok v lese nepotkal. Seznámila mne s houbičkami, na které se moc rád chodím dívat, protože mají nejen krásné bavičky, ale i stylové sukýnky, zpod kterých jim vykukuje jedna dlouhá nožička. Také jsem si prohlédl babku, rozvrkočeného kotrče a dokonce jsem poznal i hadovku smrdutou, kterou člobrdice nenazve jinak, než smradlavka.

 

Netrvalo dlouho a s Růženkou jsem se rozloučil. Jak jinak, než zamáváním chvostem. Než mi Růženka stihla můj odchod rozmluvit, už jsem svištěl po měkoučké cestě mladým lesem dál. Za několika zatáčkami, za několika loužičkami, objevil jsem dendrofon. To je vám, kamarádi, věcička. Když se dobře trefíte, uslyšíte, jak krásně hraje dřevo. Jenže když se dobře netrefíte, tak se ozve dutá rána. A tu opravdu slyšet nechcete. To je vám pak dřeva opravdu líto.

 

Než mi stihla zalehnout ušadla, raději jsem se vydal dál. Člobrdici jsem směroval hezky před sebou, jak nejrychleji to šlo, daleko od dendrofonu. Usvištěl jsem jen pár kroků a byl jsem na vyhlídce. Na vyhlídce jsem se naposledy rozhlédl do dálky daleké. Člobrdice si na památku nakreslila Tušílka a než jsem se nadál, byl jsem zpátky na parkovišti u Toyoťáka, na začátku výletu.

 

Co vám budu, kamarádi, štěkat. Tušílkova stezka, to je něco. Interaktivní trasa je snad pro každého sviště. Nejen, že se dozví spoustu zajímavých informací. Také si zacvičí, pohraje a ještě bude malovat. Trasa se dá zkrátit, ale to by byla věčná škoda. Vždyť jaký svišť by nezvládl toulku krásnou přírodou dlouhou 2,5 kilometru? Trasa je sjízdná i pro kočárek. K tomu všemu nechybí lavičky i přístřešek s návštěvnickou knihou. Takže, kamarádi, pokud nevíte, kam by, Tušílkova stezka čeká. Parkoviště na místě také nechybí ;)